Třetí přání přehled

28.02.2024

(SPOILER) Robert Fulghum, označovaný za umělce života, v Třetím přání předvádí vysokou formu sociálně-psychologického inženýrství. Čtenáře přivádí do nitra třech velmi osobitých postav, které propojuje, jak jinak, velmi osobitými vazbami. Nebo možná prostě jenom vzájemnou přitažlivosti maskovanou originálními projevy. Ano, celou první půli cca jsem byla nadšená. Bavily mě dialogy, charaktery, filozofické podtexty, životní moudra, loajalita, originalita, a taky věrnost. Nemálo jsem ocenila hloubkové vhledy do japonské či kyperské kultury nebo života Claude Moneta. Než se Fulghum nezadržitelně zřítí do hlubin nepochopitelného patosu, do kterého spadne nejstarší z této vztahové trojice, britský nestor kyperského původu, a to tak, že i krevní přísaha a lojalita jde zcela stranou. Prvotní vazba navázaná z tzv. svědectví/sledování životů toho druhého, je přitom vážně zajímavý experiment. Závěrečná scéna je, přiznávám překvapivá, což mám ráda. Na druhou stranu ale taky potvrzuje z mého pohledu patologické chování zmíněného kyperského Brita. Rovněž příběhem prolínající se nesporně zajímavá mystika se naneštěstí rozplývá v následných vysvětlovacích pasážích. A já jsem nucena přiznat, že netuším, co tímto dílem básník chce říct. Román je přitom vysoce kreativní a informativní co do různých kultur či fenoménů a nepostrádá filozofický rozměr. Obávám se, že při vší úctě k autorovi musím tentokrát konstatovat, že ono zamýšlené osudové přátelství antických rozměrů se v mých očích rozpadlo v prach, a to z naprosto banální příčiny. I závěrečný překvapivý moment byl pro mě spíše nepochopitelný než zajímavý. Škoda.

"Milostný románek je záležitost jednoduchá, láska je náročná."
"Sex může být bezpečný, láska je nebezpečná vždycky."
"Není se třeba bát mužů nebo žen, pouze lidí, jež dobře známe."

Jsme jako čtenáři opravdu velmi různí a zrovna tahle kniha nás rozděluje hodně, hodně. Mě chytla od prvního slovíčka, a jsem sice teprv na 91. straně, ale baví mě čím dál víc. Ale co na tom, že mě baví. Hlavně mám pocit, že mi otvírá světy skryté za povrchností každodenního života. Asi mě takhle chytla proto, že několik Alicí jsem měl to štěstí osobně potkat a Fulghum mi je znovuzpřítomňuje. Každopádně už dlouho mi žádná kniha nesedla tak jako takhle. Ale chápu i to, že někoho může silně nebavit a připadat mu to potrhlá.