Vzorové dny
Michael Cunningham
https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/4505/bmid_vzorove-dny-rFT-4505.jpg
4
140
19
Cyklus tří novel nabízí trojí pohled na proměny i konstanty autorova domovského New Yorku. Poprvé ho Cunningham zastihuje v industriálním příšeří konce 19. století, kdy v epoše vrcholící průmyslové revoluce nastupuje chlapec Lucas k továrnímu stroji, který si před pár dny vzal jeho staršího bratra. Podruhé se na americkou megapoli zahledí krátce po teroristickém útoku na její dvě věže v září 2001, kdy policejní psycholožka Cat čelí dalším telefonickým výhružkám a současně osamění rozvedené Afroameričanky, jež přišla o dítě. A potřetí až ve 24. století, kdy autor vylíčí Manhattan zmítaný virtuální realitou za pomoci science-fiction o psanci Simonovi, ve které má sice daleko do supertechnologických vizí žánru, ale v sympaticky čapkovském duchu přemýšlí o postavení jedince v soukolí i o odvaze amerických osadníků, vstupujících za hranicemi choré "civilizace" do neznáma.... celý text
Přidat komentář
Mé první setkání s Cunninghamem a myslím, že nebude poslední. První příběh se mi popravdě moc nelíbil, ale příčinou byl spíš děj, než jeho podání - 60%. Druhý příběh ne hned, ale po rozjetí byl zajímavý a poutavý jako správná detektivka - 75%. Poslední příběh začíná hodně podivně (opět se mi nelíbí), ale zase jako u prostředního se rozjede do moc pěkného čtivého vyprávění - 75%. Ovšem asi půjdu proti proudu a proti samotné logice výstavby díla, ale přiznám se, že poezii pramálo rozumím a tak mi tam přišla zbytečná, nadbytečná a šlo by to i bez ní, aniž by kniha (v mých očích) nějak utrpěla. Celkově se přikloním ke 4*, 22. 1. 2024.
Četla jsem podruhé - asi po 10 letech, napoprvé se mi líbila hodně, teď ještě mnohem víc. První povídka je majstrštyk, dokonalost, ale i další dvě mají co říct. Má to hloubku, vazba na Whitmana tomu dává přízračnou atmosféru a zaroveň je každá z těch tří povídek sama o sobě pěknej příběh. Skvělý, prostě skvělý.
Moje první setkání s Michaelem Cuninghamem bohužel úplně nedopadlo. Vzorové dny prostě nejsou kniha pro mě, už při prvním příběhu jsem měl chuť ji zavřít a odložit to celé na neurčito.
Ten problém bude spíš ve mě než v autorovi, prostě jsme si nesedli. Zdálo se mi to celé zbytečně překombinované, špatně se mi to četlo, navíc to propojení příběhů neustále opakovanými verši Walta Whitmana mi přišlo samoúčelné a vlastně bezdůvodné. Víc mě to rušilo než nějak obohatilo. Připouštím, že nejsem zrovna znalec ani nadšený čtenář poezie, řekl bych ale, že Whitmana už dnes stejně čte jen málokdo, takže to asi nehraje roli.
Věřím, že si to spousta lidí užije daleko víc než já, za mě to byl takový kočkopes, není to ani román, ani povídková kniha, není to historie, ale ani scifi, ani próza ani poezie... Struktura trochu ve stylu Atlasu mraků, který ale stavím o hodně výš.
Geniální propojení tří příběhu s verši W. Whitmana. Užil jsem si všechny tři kapitoly, přičemž první dvě byly větší čtenářský zážitek.
Cunningham to zkrátka umí a to mu nelze odepřít. I přesto, že mi tohle dílo přišlo jako autorovo nejslabší, nemohu tvrdit, že nebylo výborné. Nahlížíme na tři zcela odlišné časoprostory, které pojí vždy tři stejné hlavní postavy, hledající své místo ve světě, potýkajícími se se smrtí (jak svojí, tak svého bližního), uvažujícími nad smyslem života, budoucností...
Za mě nejslabší povídka byla první, nějak jsem se v ní ztrácela, postavy mi byly nesympatické, proto odebírám jednu hvězdičku. Zbylé dvě byly naprosto perfektní, druhá mi sedla hned, jelikož miluju thrillery, třetí jsem se trochu obávala, jelikož žánru scifi se záměrně vyhýbám, ale byla jsem velmi mile překvapena, bavila mě snad ze všech tří úplně nejvíce.
Mistrné propojení a spojnice nejen časem a staletími , což umí málokdo tak, jako Cuningham ...
Cunninghamův vysoký standard, tentokrát tři povídky (novely) v jedné knize, propojené pouze jmény postav, Whitmanovými verši a ovšemže také tematicky. Láska, smrt, hledání štěstí, nejistota, nerovné vztahy. Cunningham prostě umí a je jedno, jestli svoje texty zasadí do historie, současnosti nebo zkusí sci-fi.
Ano, pořád je to Cunningham, ale ne tak úplně ve své formě. Chybí tomu nějaký větší tah a trochu výraznější pointy - především u první novely, ta byla úplně mimo: Divná, roztahaná, zmatená, bez gradace. Druhá i třetí novela byly už dynamičtější a byl v nich alespoň nějaký spád. Co Cunninghamovi nelze upřít, je to, že ovládá žánry, protože dokáže napsat jak drama, tak soft thriller i sci-fi. A pominu-li to, že ve výsledku jsou Vzorové dny celkem nuda, i tak z nich prostupuje autorovo typické poselství o životě (a jeho už tak typické smrti) a hledání svého místa v životě. Whitmanovy verše někde skvěle dílo doplňují a podtrhují myšlenky, jinde jsou zas úplně nahodilé - především v první novele. Ale já to Cunninghamovi odpouštím, protože mě svými tématy oslovuje a dotýká se mě, i když někdy zpracování není úplně bravurní.
Co si osobuji, i ty si osobuj, neboť každý atom, který je můj, je nejinak tvůj - dalo by se říct, že tyto verše nespojují jen novely Vzorových dnů, ale celé spisovatelovo dílo.
Třetí povídku jsem ani nedočetla, ničím mě neoslovila. Druhá povídka OK. Ale první povídka mě dostala, snová, dokonalá!!!
První dvě povídky úžasné, třetí jsem po třech stránkách vzdala.. nemám ráda žánr sci-fi.. Proto jedna hvězdička chybí...
tři různé povídky - spojujícím prvkem jsou verše W. Whitmana - Stébla trávy - každá je něčím zvláštní a všechny mají otevřený konec - mě nejvíce zaujala ta druhá....
První povídka se mi velmi špatně četla, třináctiletý Lucas byl pro mě velmi nevěrohodný, celý ten příběh je jako schovaný za nějakým snovým závěsem - a pointa sice teoreticky vynikající, ale já měla takový pocit "tohle už jsem někde viděla/četla". Dokonce jsem u první povídky zvažovala, že knihu odložím. Naštěstí pro mě jsem se pustila i do druhé povídky a v tu chvíli mě kniha chytila a už nepustila. Zbývající dvě povídky jsou totiž vynikající, napínavé, mrazivé, dechberoucí. Třetí je ještě lepší než druhá :-)
Oceňuji také různé možnosti a témata pro interpretaci díla. Cunningham (a Whitman - jeho verše dílo úžasně "doplňují") tam vepsal nějaké to "poselství" snad pro každého. Např. to, že pro lidi vždy existuje nějaká skupina, na kterou se budou dívat "skrz prsty" (ať už to byli špinaví chudí dělníci, černoši nebo Nadiané). A přitom "...každý atom, který je můj, je nejinak tvůj."
V době velkého boomu s Atlasem mraků se nabízí srovnání... Stavět díla vedle sebe ale nebudu.. To si nezaslouží ani Cunningham, ani Mitchell. Při čtení se mi vybavila také Pulchra od Škvoreckého, nebo Perelandra od C.S. Lewise... A přitom svět Nadianů není to hlavní, o čem kniha je... Stébla trávy Walta Whitmana jsem nikdy nečetl... Ze všech tří příběhů přesto cítím, jakobych měl nadosah možnost přesahu, o který Whitmanovi i Cunninghamovi asi šlo.... Nejvíc se mi asi líbila pro některé překombinovaná 3. část odehrávající se v budoucnosti... a to, i když mnohé vize jsou pro nás očima současníka přitažené za vlasy (agresivní prostituce... hráči (jako následovníci dělníků?)... androidi a jejich naprogramování ke strnulosti v případě agresivity...) Líbí se mi, jak graduje potřeba ukázat rozmanitost světa - od výlučně bělošské romance (nebo spíš balady?) v první části, přes příběh černošské policejní psycholožky, až k multiplanetárně postavené společnosti s hosty z cizí planety... Kromě poselství o "trávě", tak z díla vyznívají i témata jako lidská práva v "demokraciích" všech věků...
První povídka geniální, druhá skvělá, třetí měl autor vyhodit do koše i za cenu ztráty konceptu.
První povídka mě dostala a vryla se do mne tak, jak jen se příběh takového rozsahu vrýt může. Výborné, prostě dokonalé. Druhá povídka byla už trochu slabší, ovšem Cunninghamovo kouzlo bylo stále patrné. Je jedním z králů slovomalby.. Nicméně, třetí povídka je jedním z příběhů, které se snadno přečtou a také velice snadno zapomenou. Nezanechala žádný hlubší dojem, byla.. mělká, pro mne neměla smysl.
Co já si osobuji, i ty si osobuj.
Každý atom, který je můj, je nejinak tvůj.
Tri poviedky. Poviedka z minulosti je doják. Poviedka z prítomnosti je ok. Poviedka z budúcnosti je trapas (ani som to dočítať nemohol).
Simon, Lucas, Catherine a jejich reinkarnace ve třech příbězích - třech různých časových rovinách, protkaných navzájem Whitmanovou poezií a sledující proměnu města New Yorku. Tři příběhy lidí, které pojí určitá forma nenaplnění a beznaděje a jejich hledání smyslu a východiska.
Štítky knihy
New York americká literatura povídkové romány
Autorovy další knížky
| 2004 |  Hodiny |
| 2005 | Domov na konci světa |
| 2014 | Tělo a krev |
| 2011 |  Za soumraku |
| 2015 | Sněhová královna |
Kniha Vzorové dny je v
| Právě čtených | 4x |
| Přečtených | 191x |
| Čtenářské výzvě | 9x |
| Doporučených | 10x |
| Knihotéce | 103x |
| Chystám se číst | 48x |
| Chci si koupit | 8x |
Vzorové dny jsou cunninghamovsky dobré, originální, nezapomenutelné. Všechny tři příběhy mají svou zvláštní atmosféru a kouzlo a jsou propojeny hned několika společnými prvky, které mě bavilo objevovat. Autor má velmi osobitý a pro mě atraktivní styl vyprávění. Jeho knihy se sice nečtou úplně lehce, ale o to silněji a déle pak doznivají. A přestože jsem Vzorové dny dočetla teprve před chvílí, jsem si jistá, že i ony mi v hlavě zůstanou ještě hodně dlouho.