Ubavit se k smrti přehled

17.04.2024

Tři skutečné revoluce: Jak změnil člověka vynález písma, vynález knihtisku a vynález televize? Žádná francouzská revoluce, žádná VŘSR. Toto jsou ty zásadní revoluční změny, přičemž v té poslední vězíme až po uši... A je absolutně nemožné se ubránit, neboť na rozdíl od uvedených příkladů tyto tři vycházejí z lidského nitra a těžko s nimi polemizovat. Chce snad někdo zrušit televizi, rozbít tiskařské stroje, či zakázat písmo?
Zřejmě nám nezbývá než se ubavit k smrti... Ale počkat, proč k smrti? Jaká smrt přišla po vynálezu abecedy? Ani s Gutenbergem to nevypadá na smrt. Co vlastně zemřelo? A byť sebe pokládám za člověka kultury tištěného slova a je mi trochu líto těch změn, jež kolem mne probíhají, věděl bych snad, jak vypadá Machu Picchu, nebýt televize?
A tak bych si možná rád počkal na tu další, posttelevizní revoluci. Jen vím, že to je dáno až nějaké jiné generaci. Budiž jí také země lehká...
[Osobně si nemyslím, že televize už je zastaralá a že ji vytlačilo online vysílání. Kdeže. To je jen televizní vývoj, asi tak, jako se zdokonaloval tiskařský stroj až po textové editory, jde o stále stejný rozměr. Tiskové editory pracují se slovem, televize i online videa pracují s obrazem. Čím dál pohyblivějším :-)]

17.12.2022

Mám obavu, že se řada recenzentů knihy zcela plete. Ubavit se k smrti zestárlo do té míry, že nepopisuje poslední konvergenci médií. Celá řada tezí a argumentů Neila Postmana a především hlavní myšlenka díla ovšem zůstávají opodstatněné. Televize pořád patří k nejmocnějším komunikačním kanálům, přičemž se šikovně dokázala infiltrovat také do online prostředí. Díky její transformaci vznikly formáty dosud neviděné: YouTube, Netflix, Tiktok, do vysoké míry s jejím audiovizuálním formátem pracují všechny sociální sítě. Ty jsou vystavěny na základě vývoje pravidel televizního vysílání a všechny plní hlavní Postmanovu hypotézu o zábavě vytěsňující ostatní parametry informace beze zbytku stejně jako primární tezi, že přednostní je formát pořadů, u nichž není nutné znát kontext a je možné je konzumovat v kterýkoliv čas na jakémkoliv místě. Rovněž samotná proměna a devalvace tištěných médií, která vyústila v jejich vynucený přesun a přizpůsobení se online prostředí, spíš podtrhuje zkratkovitost, zmatečnost, nesystematičnost a rychlost, s nimiž jsou data předávána publikům. Ač se to tak na první pohled nemusí zdát, problémy mediálního světa se od 80. let pouze prohloubily, rozhodně se však nezměnily. I proto jsou Postmanovo dílo a Huxleyho úvahy, z nichž vychází a opisuje je, mimořádné. A rozhodně je ho i po čtyřech dekádách třeba – i když s lehkým odstupem – brát vážně. Konceptuálně odpovídá reáliím doby stejně jako jím odpovídalo v době svého vzniku, i když se problémy médií propadly ještě o něco níž, než Postman viděl.