Moskva-hranice přehled

02.04.2024

(SPOILER) Tento román by se mohl jevit jako sdělení o Sovětském svazu, něco nezajímavého, co dnes už každý z dějepisu zná. Přesto jde o mimořádný klenot, z různých důvodů. Dle obsáhlého doslovu vydání roku 2021 se kniha v průběhu dějin různě vykládala a interpretovala. Nejprve zaujme autentickým sdělením o zážitku z kibucu v Izraeli asi z roku 1923, už zde hlavní hrdinka pochybuje o nezbytnosti vraždění Arabů. Následuje zobrazení sovětské reality všedního dne pohledem Československé ženy, její otřes z nižší životní úrovně. Ve 30. letech odcházelo do Sovětského svazu mnoho komunistů z Německa a celé Evropy. Weil popisuje nadšení pro věc, oddané budování, víru ve správnost myšlenky. Ukazuje ideální systém, lidové vedení a napravování chyb, vše v pozitivním duchu. Ale nějakým zvláštním instinktem, mu tam začne vykukovat nesvobodná pachuť a strach. Při vědomí, že knihu psal po zážitcích z roku 1933, je to vizionářské svědectví. Doslov uvádí, že je to o pocitu člověka v neurčité, nezvyklé pozici, to znamená v cizí zemi, v budování nového světa socialismu. Hlavní hrdina novinář Fischer se chová lidsky, ale je trochu zbabělý a chce se přizpůsobit. Není jednoznačně kladný, jako už člověk bývá, aby měl klid. Kritikové knihy z řad komunistů odsoudili knihu, protože byl podle nich problém ve Fischerovi, ne v systému drtícím jednotlivce. Avšak už tehdy v 30. letech se našli komunisté, kteří i díky této knize komunismus zavrhli. V 60. a 90. letech se dočkala kniha ohlasů mnoha autorů. Z hlediska umělecké kvality je román vysoko ceněn díky metodě skloubení subjektivních pocitů a neosobního tónu popisujícího realitu. Je toho hodně, co si každý našel v tomto díle.

16.03.2024

Po knize jsem zapátrala poté, co jsem se o ní dočetla v Pražském slabikáři. Jiří Weil mi připomněl postavu Dubčeka a dalších, kteří věřili v komunismus, socialismus, Stalina atp., současně však vnímali propast, do které se jejích stoupenci a přátelé, řítili ve snaze o absolutní vítězství a moc v deklarovaném boji za spravedlivou společnost žijící v blahobytu. Někdo chytřejší již prohlásil, že když se kácí stromy, létají třísky. Komunisté tak nakonec deklasovali člověka, jedince, na pouhé titěrné kolečko v mnohem větším soukolí, které lze brousit a utahovat, zlomit a nakonec vyměnit. Vyšší cíl byl jednoznačným argumentem. Weilovy románové postavy Ri, Fischer a Herzog se s radostí zapojí do gigantického soukolí budování světlých zítřků a nechají se systémem obrušovat a přizpůsobovat, umlčovat a zrazovat, jenže do soukolí padá stále více a více prachu... Weil, více lidská bytost než neživé kolečko soukolí, promlouvá, protože je mladý a chce pomoct. A tak mluví/píše, protože věří ve skutečnou ideu. A je semlet. V románu i ve skutečnosti. Smutný příběh orwellovského střihu smutného člověka ve smutné době, v němž dokumentární hodnota přece jenom převyšuje hodnotu literární. Orchestrace manifestu neživotné ideologie v jejím nejvyšším pojetí vedla ke zločinným projevům likvidace člověka po stránce duševní i fyzické. A opět ta stejná nezodpovězená otázka. Jak lze obdivovat ideu a systém, který za sebou v prachu zanechává hluboké krvavé stop? Za obrovskou odvahu, která musela stát za úsilím o sepsání a publikování knihy takového kritického významu, si dílo zaslouží ocenění. Nečetlo se však moc dobře, na rozdíl od pozdějšího románu 1984.