Jsem roztříštěná přehled

28.03.2024

Jsem roztříštěná jsem četla v době, kdy poprvé vyšla v českém překladu, tzn. před asi 11 lety. Dodnes si pamatuju, jakej byl kolem vydání hype, blogeři dostali s předstihem e-knihy (tehdy reading copies vůbec nebyly tak běžný jako dneska) a všude na mě skákalo hrozně moc nadšených ohlasů o tom, jak dobrá ta kniha je a já se nemohla dočkat, až ji budu taky držet v rukou. Marketing tu na mě prostě zafungoval fakt na výbornou.

Jenže pak se pro mě Jsem roztříštěná stala synonymem knižního zklamání. Takovej ten pocit, když se na nějakou knihu strašně moc těšíte, očekáváte, že to bude nejvíc skvělý, úžasný a budete to milovat, jenže ono se to nestane. I po těch 11 letech je tohle ta první kniha, na kterou si vzpomenu, když se o knižních zklamáních mluví a upřímně myslím, že mě nikdy žádná nezklamala víc.

Naprosto chápu, jestli vás teď zaráží, proč jsem se do ní teda sakra rozhodla pustit znovu. Přemýšlela jsem o tom v posledních letech několikrát, protože znám lidi, kteří tu sérii naprosto zbožňujou a ve mně kvůli tomu pořád hlodalo, jestli jsem třeba něco nepřehlédla... Teď na ni náhodou znova došla řeč, zároveň na mě vyskočila v audoknižní appce, kde si platím předplatný, tak jsem si řekla, že do toho teda půjdu.

A světě div se, nebylo to tak hrozný, jak jsem čekala. Možná díky tomu, že jsem měla doslova nulový očekávání, možná i díky Kate Simses, jejíž audio zpracování se fakt dobře poslouchalo.

Pořád si myslím, že je to spíš průměrná kniha. Taková klasická stará dobrá dystopie, kterou odlišuje hlavně specifický styl psaní, který připomíná deníkové zápisky, ve kterých Julliet často škrtá myšlenky a opravuje se, což vytváří kontrast mezi tím, co si skutečně myslí/cítí a tím, co si myslí, že by si myslet/cítit měla. Kniha jako taková ale nenadchne, neurazí, nebyla jsem napnutá jak kšandy, ale ani jsem se vyloženě nenudila.

Docela mě nicméně bavila Julliet a právě to, jakým způsobem je zpracovaná její psychika a ty kontrasty v ní – což je docela vtipný, protože v recenzi z roku 2013 jsem si mimo jiné stěžovala, že mě postavy vůbec nezaujaly, nevytvořila jsem si k nim vztahu ani nic podobného. A i když v případě Adama to platí furt (byl docela cringe, co si budeme), Julliet vlastně byla napsaná docela dobře – anebo to prostě zachránila ta Kate Simses, protože to zahrála faaakt dobře!

Co za mě ovšem bylo obří NE, jsou popisy milostných scén mezi hlavními hrdiny. Není to smutt, ale ty scény jsou i tak dost dlouhý a hlavně tak divný. Možná jsem na to už stará, fakt nevím, ale u těch pár scén, co se objevily, jsem fakt trpěla nad tím, jak moc patetický to bylo. Já jako chápu, proč Julliet tolik prožívala doslovat každej dotyk, každej projev náklonnosti... Ale prostě ne.

V závěru teda hodnocení zvedám o jednu hvězdičku a pomalu začínám druhý díl, k tomu jsem se nikdy dřív nedostala, tak uvidíme. Jsem docela zvědavá na Warnera, až se trochu víc ukáže.

20.03.2024

(SPOILER) Hned ze začátku mě zaujal až takřka poetický styl psaní, kterým autorka knihu napsala. A vcelku jsem se i snadno začetla. Ale bohužel, jak stránky ubíhaly, měla jsem víc otázek než odpovědí a nadšení opadalo. Jde sice o lehce dystopický svět, ale kniha ho takřka nepředstaví, dozvíme se něco jen velmi málo okrajově. Pak nastoupí záhadný Adam a taky záporák.
Který mohl být tak dobrý, kdyby to celé nezabila jeho nezdravá touha po Juliette. Která sice místy vyznívala skvěle psychopaticky, ale taky vcelku prázdně, protože jeho záměry přebíjela jeho podivná touha.
A ta neustálá touha po Juliette a zamilovanost mi to zabíjela i v případě Adama. Na začátku neznámý kluk se ukáže jako starý známý a je z toho láska jako trám. A já jim to nějak nevěřila. Víceméně se tam po sobě víc plazili než spolu mluvili. Sice je to místy krásně zaoblené pěkným literárním jazykem, ale je to v podstatě to jediné, co ty dva definuje. Osobnost nula.

Prostředek mi přišel poměrně nezáživný a než jsem se nadála, nastal totálně X-men konec a šlus, zvonec konec.
Knížka na jedno odpoledne, která se sice dobře čte, ale je tam strašně moc nezodpovězených a nedotažených věcí. Nejspíš proto je z toho taky trilogie. A já si další díl přečtu, protože doufám v odpovědi a nějaký posun.
Třeba se odprostí od té love story (kterou jsem jim prostě moc nežrala) a bude se to víc soustředit na ten systém ve světě, který mě celou dobu tak zajímal, ale nedozvěděla jsem se o něm skoro nic.
Bohužel jsem vcelku marně hledala nějakou sympatičtější nebo zajímavější postavu.
Nejzajímavější byl právě záporák, kterého ale autorka nechala být spíše otrokem svých pudů než psychopatem s mocí a samotná Julietta má sice vytříbený literární mozek a mluvu, ale těžko se to věří puberťačce, která byla od čtrnácti zavřená a neměla nic, z čeho by se mohla učit nebo čerpat. Navíc působí jako magicky přitažlivá Mary Sue, do které se zabouchne každý mladík, co s ní přijde do styku.
Snad bude druhý díl lepší a o něco vyváženější, pokud půjde o akci, která se tady odehraje v posledních pár kapitolách.