Ztracené světlo - Jill Santopolo

recenze

Ztracené světlo (2017) 4 z 5 / mmmisulka.r
Ztracené světlo

Byla jsem jeho světlo, světlo, které ztratil...

S Gabrielem jsem se seznámila ve chvíli, která rozhodně nebyla vhodná a ani nijak kouzelná. Hned jsem věděla, že tenhle člověk mi změní život od základu a bude můj život ovlivňovat až do samého konce. Nebyla jsem daleko od pravdy, vlastně jsem se nespletla vůbec.

Když jsme bok po boku sledovali ze střechy naší vysokoškolské koleje padat k zemi dvě největší dominanty města New York, naše ruce se propletly. V očích zadržované slzy, které nad námi vyhrály. Bylo v nich i mnohem víc. Pouto a souznění. V tu chvíli jsme oba, ač jsme si to asi nepřiznávali ani jeden, věděli, že jsou naše cesty nadobro a navždy propletené.

Kdo jest bez viny, ať hodí kamenem. Zamilovala jsem se. V dáli v prachu, ohni a sutinách umírali lidé a já se v ten samý okamžik zamilovala. Zamilovala jsem tak bezmezně a silně, že už nic silnějšího nezažiji. Spletla jsem se. Znovu jsem to samé cítila, když se mi narodila dcera... Ale to byla láska úplně jiná...

Gabe byl člověk, který mi viděl až do duše, viděl ve mě světlo, svoji spřízněnou duši, svou milovanou Lucy. Byla jsem jeho světlem, protože on byl mým. Chápal mě, věřil mi, podporoval mě. Znal mé sny, nikdy mu nepřišly směšné. Naopak, on mě podporoval v jejich uskuteční, ať byly jakékoli. Takovou lásku potkáte jen jednou za život. Nikdy nemůžete vědět, jak dlouho ji dokážete ochraňovat a střežit. Nevěděla jsem to ani já.

Měla jsem své sny, stejně tak jako Gabriel. Jenže moje sny byly bezprostředně spjaté s ním. Jeho sen vyžadoval volnost. Gabe měl pocit, že jeho práce musí změnit svět. Miloval fotografování. Chtěl se stát tím nejlepším z nejlepších a to se mu také povedlo. Jenže než se to stalo, musel mě nejdříve opustit. A on to udělal, šel za svým snem, beze mě.

Bolelo to a já věděla, že už nikdy nepotkám nikoho jako byl Gabe. Každý jsme si šli svou vlastní cestou, občas se nám ale ty naše znovu zkřížily.

Dodnes si říkám, jestli jsme oba mohli udělat něco pro to, aby se naše sny spojily a naše cesty nikdy nerozdělily. Dopadlo by to jinak? Možná bych dnes nemusela sedět teď a tady... a nestálá před nejhorším rozhodnutím svého života...

Můj dojem:
Ztracené světlo je román, který vypráví o třináctiletém "vztahu" dvou lidí, kteří se poznali za neuvěřitelně absurdních okolností. Jejich cesty se po celou dobu scházely i rozcházely. Jako čtenářka si kladu jednu otázku za druhou. Bylo možné se zamilovat v tak krátkou chvilku a obzvlášť při takové katastrofě? Nešlo snad jen o pouhé soucítění dvou lidí, které spojila tragédie? Nebo šlo o skutečnou lásku? Těžko soudit, možné je vše. Každopádně to pouto, které je líčeno v knize, bylo silné až neskutečně.

Celý příběh je nám vyprávěn hlavní hrdinkou Lucy, ona náš příběh začíná a ona jej taky ukončuje. Jde o velmi dojemný příběh plný snů, pochopení a lásky. Ač se cesty Lucy i Gabriela rozdělují, neztrácí mezi sebou kontakt. Stále jeden v druhém vidí svoji druhou polovinu. Gabrielův odchod ale jejich vztah nenávratně naruší a pak už nic není snadné a nic nejde jen tak vrátit.

Ztracené světlo je kniha vhodná spíše pro ženy a ne pro mladší čtenáře. Ne, že by se jim kniha nelíbila, jen si myslím, že by ji tolik neocenili jako vyzrálé ženy, které už mají v životě něco za sebou. Kniha potěší, rozčílí, rozesmutní a několikrát vás donutí ptát se, co kdyby...

Velmi příjemný příběh, který za přečtení stojí. Může se stát, že vás třeba pár věcí pohorší, možná se vám nebude líbit chvíle, kdy jejich láska vznikla, budete to považovat za něco necitlivého vůči ostatním lidem, kteří zrovna v tu chvíli umírali. Možná se vám nebude líbit jednání hlavní hrdinky, v mnoha případech. Ale tenhle příběh přeci není o vás? Nemůžete soudit, nemůžete vědět jak byste se zachovali právě vy. Je to "jen" příběh dvou lidí, dvou spřízněných duší... Doporučuji!

Hodnocení: 80%
www.kniznidenicek.blogspot.cz

Komentáře (0)

Přidat komentář