Země zmařených možností

recenze

Na takřka 1700 stranách Solženicynovy knihy čtenář nalezne bezpočet informací a úvah. Jednu z nich jsem si vypůjčil pro název této recenze. Velmi dobře totiž vystihuje Rusko (a země, které pohltilo) napříč jeho historickými epochami, ale pro tu stalinistickou platí snad ze všeho nejlépe.
Stalinistické Rusko je jedním z nejhorších období, která lidská společenství mohla postihnout. Toto konstatování má význam v uvědomění si toho, že hovoříme o 20. století, největší zemi na zeměkouli a o systému, který se vyvinul z teorie se silným intelektuálním a sociálním nábojem.
To vše umocňuje bestialitu režimu, na jehož počátku byl Lenin a který k bizarní dokonalosti, jež se mimo jiné projevovala silným rituálním mocenským kanibalismem, dovedl asijský diktátor Stalin, jenž se v mládí živil mimo jiné jako lupič.
O Stalinových čistkách nebude nikdy zjevena úplná pravda, přestože potenciálních svědků jsou milióny. Těch důvodů je mnoho a sám Solženicyn mnohé z nich uvádí.
Ale právě sám Solženicyn se stal jedním z prvních, kteří „promluvili“, a to tak, že otřásli vědomím i sebevědomím ruského člověka. Bohužel však jen na přechodnou dobu.
„Souostroví“ mělo být původně dílem mnoha autorů a Solženicyn se dle svých slov měl stát pouze jakýmsi iniciátorem a editorem tohoto díla. Ale jednotlivé příspěvky neměly charakter ucelených „kapitol“, a tak se z editora stal vypravěč, jenž přeformuloval příspěvky ostatních a protkával je svými vzpomínkami úvahami, názory a poznámkami.
Kniha vznikala deset let a rodila se těžce. I po smrti Stalina bylo Rusko stalinistickým režimem a nemilosrdně pronásledovalo všechny nepřátele a pochybovače. Věrno svému názvu se „Soustroví“ rodilo z tisíců útržků textů a postupně se skládalo k sobě. Autor kupodivu, ale logicky - vzhledem k okolnostem, spařil mapu celého svého souostroví až v emigraci, kdy se mu dostalo do rukou první – pařížské - vydání z roku 1973. Autor tuto skutečnost sám v závěru reflektuje pokorným přiznáním, že si je vědom, že se sem tam opakuje a že sem tam jeho myšlenky nenavazují, a omlouvá se čtenářům. V podstatě mu nebylo dopřáno prožít si ten slavnostní okamžik, kdy je kniha dopsána a autor své dílo předává nakladateli s netrpělivostí rodiče vedoucího své dítě do první třídy.
Solženicyn si také stýská, poté, kdy na základě poznámek a podnětů svých přátel knihu redigoval, že knihu nemůže považovat za dokončenou, ale na druhou stranu nechce její celistvost, poté, kdy už byla vydána, narušit dalšími úpravami.
I méně zkušenému čtenáři nemůže uniknout, že Solženicyn neaspiroval na „velkou literaturu“. Jeho cílem nebylo napsat knihu pro komise udělující literární ceny. Jeho cílem bylo podat výpověď a svědectví o jednom z nejzločinnějších režimů, které člověk stvořil. Potřeboval vypovědět vše o sovětských pracovních lágrech, o zločinecké vládě Stalina a jeho pohůnků, o režimu, který požíral svoje lidi stejně, jako Kronos požírá svého syna na jedné z maleb Francisca Goyi.
Autor rozebírá stalinistické Rusko, respektive jeho systém vnitřní bezpečnosti od revolučního roku 1917 až po 60. léta. Ukazuje, že zajištění vnitřní bezpečnosti mladého (a přitom neuvěřitelně rychle morálně zastarávajícího) státu, v něm si měl vládnout lid, bylo zčásti projevem stupňujících se příznaků paranoi „otce národů“ a především pak rychlý a efektivní způsob, jak se vyrovnat s dědictvím carského Ruska a rychle vybudovat industriální stát a světovou velmoc schopnou exportovat svoji klíčovou komoditu - revoluci.
Řešením bylo zavlečení milionů vlastních občanů do novodobého otroctví, jejich nahnání do systému koncentračních a pracovních táborů SSSR. Hrálo se o čas, a tak lze kultovními slovy „nebyl čas, ptát se, kdo je kdo“, vystihnout tragickou podstatu celého toho běsnění, kdy se z lidí věřících svému vůdci ze dne na den stávala čísla v pracovních lágrech rozprostřených v souostroví GULAG a následně hromádky kostí povalujících sen např,. v základech Bělomořského průplavu nebo v dolech Vorkuty. To vše popisuje Solženicyn.
Snažil se být systematický a vzpomínky, zkušenosti své i svých přátel a spolumuklů uspořádal do tematických kapitol věnovaných jednotlivým etapám muklova „cyklu“ i aspektům života v lágrech. Popisuje zatýkání, dlouze rozebírá činy, za které se lidé dostávali do sovětského mlýnku na maso, pokud tedy nějaké vůbec byly zřejmé (mezi nimi nechyběly činy, jako utrhnutí jablka na kolchozním stromu 14letým dítětem – ano, i za to se chodilo do gulagu), rozebírá proces vyšetřování a odsouzení (pokud se zatčeným soud vůbec zabýval), trestní sazebník. Věnuje se mnohovrstevnatému popisu života v táborech, jejich velitelům a dozorcům, sociální stratifikaci muklů, jejich chování, formou pracovního využití…
Bez příkras ilustruje zločinné chování bachařů, pro něž měli političtí vězni hodnotu menší než potulný pes. Z množství metod mučení a násilné smrti, které vězni z rukou svých žalářníků poznali, se čtenáři svírá srdce. Nad tím se jako obrovský vykřičník musí vzpínat uvědomění, že toto si dělali lidé jedné rasy, jednoho národa, jednoho vyznání. To dělal bratr bratru. To dělal Stalin svým národům.
Autor využívá příležitostí k tomu, aby srovnal režim s chováním justice a policie v dobách carského Ruska, které z toho vychází jako rekreační program pro tehdejší revolucionáře. Ukazuje osudy významných Lenina a některých dalších, kteří si i v carském vězení a vyhnanství užívali komfortu, který pro obyvatele gulagů byl jen nedostižným snem.
Solženicyn sestavil historickou studii, která i zasvěcené překvapí mnoha neznámými detaily. Avšak na rozdíl od historiků si mohl dovolit dát průchod emocím – svému rozhořčení a znechucení Stalinovým a Chruščovovým Ruskem. Mohl volit ostrá slova, ale zároveň nedokázal nalézt dost ostrá slova, kterými by se dokázal vypořádat se statisíci příslušníků čeky, NKVD, vojsk ministerstva vnitra, vězeňských služeb a s tisíci udavačů a špiclů, kterými bylo Rusko protkáno.
Všechny ty významné stavby, přehrady, průmyslové kombináty, průplavy a železnice stojí, a to doslova, na kostech obětí stalinského teroru.
Rusko bylo a je zemí, která dala život mnoha výjimečným lidem. Vždy v ní žili lidé, pro něž byla velká Matka Rus vším, a byli ochotni za ní položit život. A miliony lidí za ní život položili. Většina z nich naprosto zbytečně, pouze z rozmaru. Žilo v ní také mnoho lidí, kteří by své zemi byli prospěšní mnohem více v oboru, který vystudovali než jako dřevorubci na Sibiři nebo horníci v dolech Kazachstánu. Jsou to statisíce neznámých lidí, z nichž každý jeden představoval pro svou zemi příležitost být o něco lepší.
Lenin, Stalin a další zločinci, z nichž velká část sama skončila v Kronově chřtánu, si uzurpovali právo tyto lidi zabíjet po statisících a připravit svoji zemi o tyto příležitosti.
To je silný apel, který si čtenář při četbě „Souostroví“, na rozdíl od různých historických studií, uvědomí snad nejlépe.

Komentáře (0)