Země žen - idylka nebo pohroma?

recenze

Tento román nás zavede do města Labska za režimu O. P. (Opravdový pořádek). A v čem že je rozdíl? Obě pohlaví žijí oddělený život. Ženy mají vůdčí a řídící postavení, muži si zase hoví v sektoru, nejí maso, cvičí a pracují. Pro mnoho žen to zní jako idylka, ale je tady to ALE.

Vladimír Páral popisuje každodenní život jak v sektoru, tak ve městě žen. Vybírá si hrdiny typické i atypické. Můžeme na tento režim nahlédnout z různých úhlů pohledu.

Jako příklad vyberu Boleslava Bránského – mladý, snaživý, vyrostl bez rodičů a nevzpomíná si na život před O.P. Jeho názory jsou prosté, možná až dětinské a naivní. Tento režim a tuhý pořádek v sektoru bere jako samozřejmost. Ale brzo pozná, že se takhle nedá žít, touží totiž po opravdové lásce. A po pravdě, toto rozčlenění společnosti lásce moc neprospívá.

Pavel Novák – ve středním věku. Před O.P. žil s manželkou a dcerou v bytě. Každodenní starosti padaly na ženu. Musela vařit, nosit nákupy, uklízet. Mezitím si manžel hrál s dcerou. Teprve O.P. mu otevřelo oči a on si uvědomil, co má doma za zlato.

Jsou ženy bestie, když drží muže zkrátka? Nemyslím si. Prvně jsem se bála, že je autor odsoudí, ale mile mě překvapil, měl to dokonale promyšlené. „Každý chvilku tahá pilku.“ Před O.P. totiž vládnul režim MAXIM. Cílem tohoto režimu bylo vytěžit ze života maximum. Tento režim následovali především muži, kteří nebyli zatíženi každodenní péči o děti a starosti o domácnost. Užívali si do sytosti bezstarostnosti, dokud nedošlo k naprostému převratu.
Tato tématika je velice zajímavá, ale naprosto složitá na detaily. Chybí prokreslení politického režimu nebo třeba pohled na tento režim očima dětí. Toto si čtenář musí domyslet. Stejně jako závěr knihy, který je otevřený. Autor jenom naznačuje směr, kterým se bude ubírat.

A jaký že je to směr? Už když si představíte separaci a izolaci obou pohlaví, je vám jasné, co zde chybí nejvíce. Mimo touhy po opačném pohlaví se zde objevují i maličkosti, kterých si nemůžeme při plnohodnotném životě jen tak povšimnout. Někomu chybí vřelý úsměv, dětský smích, vnímání tepla druhého těla v posteli, společnost při pití ranní kávy,… Všichni si to uvědomili, jenže zaslepení moci se hnali vpřed a za sebou nechávali naprostou spoušť.

Kdybych měla porovnat O.P. nebo MAXIM s ostatními reálnými totalitními režimy, tak by mě do očí asi prvně uhodila podobnost separace ras (vyšší a nižší). Také úplatkářství, nesmyslné zákony a neomezená moc výše postavených.

Nabízí se i srovnání této knihy s klasickou utopií, např. s Válkou s mloky od Karla Čapka. I zde nás autor vybízí, ať prvně přemýšlíme, co bychom svými činy mohli způsobit. Páralovy ženy jsou jak Čapkovi mloci – z počátku hloupí, přízemní, přizpůsobiví a poslušní. Pak se ale chopí příležitosti a dostanou se k moci.

Myslím si, že tato kniha stojí rozhodně za přečtení. Páral mi nabídl tak neuvěřitelný námět k přemýšlení, že neustále dumám nad tím, zda je to proveditelné a jak by reagovali určití lidé, např. já osobně. Rozhodně si nemyslím, že by byl tento režim udržitelný. Přírodě člověk neporučí. Muž a žena mají jít bok po boku, něco jako jin a jang! Važme si tedy toho, co máme.

Komentáře (0)