Zámek_recenze Hany Wiegusové

recenze

Zámek
Martina Mouseová
Recenze

Rok uběhl jako voda, mnoho se toho událo, leccos změnilo… Některé věci však zůstávají stále dál a dávají nám tak příjemný pocit jistoty. Například tajemné romány Martiny Mouseové. Držím v ruce v pořadí už šestý z nich, a mám tu čest jej opět recenzovat.

V příběhu bude hrát hlavní roli opět krásná, silná a ambiciózní žena. Bude ale také o tom, že potkat vytoužené štěstí je skutečně možné – málokdy to však bývá zadarmo. Možná, že za prohřešky či projevy sobectví, kterých jsme se v minulosti dopustili, musíme jen zkrátka zaplatit. Anebo dostaneme šanci je odčinit, abychom mohli pokračovat dál s čistým štítem. Teprve potom, až si je zasloužíme, se svého štěstí dočkáme.

Terezie kousek svého štěstí dostala do vínku už předem. Byla ji dána krása, inteligence a šikovnost - skoro jako kdyby si někdo hrál na to, jak si s tím Terezie poradí. Ona si ale vedla moc dobře, jen chtěla ještě víc. Vystudovala a získala pěkné a prestižní místo v bance s VIP klientelou. Tam se seznámila s bohatým mužem, vzali se a žili v pohádkovém luxusu. Ovšem až do okamžiku, než ji manžel vyměnil za jinou - za mladou, svěží a zbožňující ženu. Terezie tak před svou padesátkou skončí v garsonce na sídlišti. Byl by to však příliš jednoduchý příběh, kdyby zde skončil, a nebyla by to Martina Mouseová, kdo jej napsal, kdyby to nejzajímavější nemělo teprve přijít….

Jednoho dne přijde Terezii záhadná obálka. Odesilatel je z Ameriky a Terezie zjistí, že její matka dostala stejnou. Když obálky otevřou, zjistí, že obsahuje šokující sdělení. Obě dvě zdědily obrovské jmění! Po kom a proč, to si nechám pro sebe, ať máte nějaké překvapení, ale povím vám, že jak Terezie, tak její matka, jsou postaveny před velké dilema. Co s tolika penězi?

Nyní pár stránek přeskočím a půjdu s pravdou ven. Terezie vymyslí plán. Koupí starý zámek i s parkem, včetně k němu patřící studánky s léčivou vodou a kouzelné Santiniho kapličky. Součástí majetku je i veškeré zámecké vybavení s historickým nábytkem, obrovskou knihovnou a jedním záhadným, a zjevně vzácným obrazem. Terezie by zde chtěla zřídit luxusní hotel s golfovým hřištěm, sportovním areálem, koňmi…zkrátka něco extra, určeného pouze hostům z vyšších vrstev společnosti. Je nyní přece regulérní zámeckou paní! I ty jsou ale jenom lidé, a tak se stane, že se její plán poněkud zkomplikuje…

Terezie si na pomoc pro plánovanou přestavbu pozve své dva jediné přátele, kteří jí po rozvodu zbyli - Aleše Moudra – intelektuála a samozvaného „kulturního referenta“, kterému jako jedinému dovoluje, aby jí oslovoval Terezko – a Libora Krásu – stejně jako Aleš - nomen omen. Libor žije bohatý společenský život a má spoustu kontaktů, to se může hodit. Oba jsou však stoprocentně spolehliví a nikdy by jí nenechali ve štychu. To Terezie velice dobře ví. Pro začátek tedy na zámku společně uspořádají pro pečlivě vybrané hosty první zahajovací párty….

„Udělala asi deset kroků, když se za ní ozval slabý vrzavý zvuk. Obrátila se a strnula leknutím. Za pomníkem stála vysoká postava oblečená v šedém hábitu. Dlouhé bílé vlasy jí vlály ve větru, obličej měla bílý. Ta bytost nehnutě stála a upřeně na Terezii zírala…“

V této části příběhu nastane určitý zlom. Děj nabere tempo a začne se zamotávat. Naše trojice totiž potká jednu ženu. Je oblečena v šedém hábitu, má dlouhé bílé vlasy a bledou tvář. A Terezii bude někoho připomínat… To však bude teprve první z mnoha záhad, které se na zámku objeví. Setkáte se s čarodějnictvím a satanismem, ale i se skutečnými, a opravdu zlými lidmi. Potkáte ovšem také moc hodné a statečné postavy, a to bude dobře, protože přesně takové bude Terezie, při vší té hrůze a napětí, právě potřebovat. Chvílemi bude totiž ztrácet naději i chuť v započatém díle pokračovat. Nejraději by vše vzdala a vzala nohy na ramena. Je tohle to vykoupení za hříchy, kterých se kdy dopustila? Ale protože, jak už bylo řečeno, se jedná o silnou ženu, nakonec zvítězí - hodně jí to však změní.

„Terezie vstala a znovu vyhlédla do parku, zhluboka se nadechla voňavého vzduchu, zadívala se do korun nádherných stromů a uvědomila si, že ta temná kapitola jejího života je skutečně u konce…“

Při čtení tohoto příběhu, který bych podle počtu stran nazvala spíše novelou než románem, vám bude myslím krásně. Například procházky, ať už ty romantické během dne, anebo ty strašidelné uprostřed noci, po zámku, který skutečně v Železných horách existuje, a poblíž něhož autorka prožila své dětství, na vás zapůsobí tak silně, že nebudete vědět o světě. O napětí a všudypřítomném tajemnu, kterými děj přímo oplývá, ani nemluvě. Vyprávění má spád, díky němuž se od knížky nebudete moci odtrhnout, ale i ponaučení, které je ovšem určené jen těm čtenářům, kteří ho chtějí vidět. Patříte mezi ně?

„Odvaha jí začala opouštět hned, jak vyšla na chodbu, ale vzdát to nechtěla. Cesta temným zámkem byla úplně jiná než ve dne. Lekala se každého rohu, každého koutu. I parkety na podlaze snad skřípaly mnohem hlasitěji než ve dne. Napjatě se dovlekla k obrazárně, pomalu otevřela dveře a posvítila dovnitř…“

Jak už jsem zmínila v úvodu, Martina Mouseová má svůj styl, který nemění. Pouze příběh, děj a místo je vždy jiné, tak jako historické souvislosti, které nikdy nevynechá. Je možné, že na obzoru se rýsuje další, sedmá knížka Martiny Mouseové. A možná, že oproti předchozím příběhům, bude tentokrát s malou výjimkou. Podíváte se asi zase do malé vesničky, se Santiniho stopami, pod Železnými horami. Já už se moc těším – a vy?


Hana Wielgusová, 5.6.2021

Komentáře (0)