Valerie

recenze

Valerie (2021) / Zdena_K
Valerie
Valerie
Martina Mouseová
Recenze

Tak jsem se konečně dočkala. Příběh Valerie, který jsem si moc přála, aby vznikl, je volným pokračováním první knihy Martiny Mouseové Tamara. Ta na mě udělala velký dojem, a jak jsem předpokládala, ani Valerie mě nezklamala. Ostatně autorka Martina Mouseová má už své zkušenosti. Její další romány Desperátka, Útěk a Cosmetic Valley rozhodně stojí za povšimnutí a jenom dokazují, jak si autorka umí pohrát s tajemnými místy, záhadami a spiritualitou, a přitom neztratit svou úroveň, ať už díky znalostem dějinných souvislostí a míst, či tvůrčímu talentu. Pojďte se tedy se mnou opět podívat do historie, ale i do současnosti, která se bude odehrávat hlavně v kouzelné Paříži, avšak také v Rusku, a to především na tajemném sídle rodu Kirovových.

Tamaře Michailovně Kirovové už je šedesát let a Valerii o mnoho míň. Je ještě mladá, přesto se jejich životy propojí - a já vám povím – nebo možná nepovím - jak. Než k tomu však dojde, musí se ještě něco stát.

„Jmenuje se Julien. Je mladý a krásný. Světlé vlnité vlasy, hnědé oči, krásná ústa, štíhlá postava.“

Příběh začíná v dávné historii, kdy mladá Valerie, ve jménu lásky, učiní životní rozhodnutí. Rozhodnutí proti vůli svých rodičů, které pak bude klíčovým po celé generace a ovlivní jejich životy až dodnes. Všechny dcery narozené v této linii budou mít krásné zrzavé vlasy, odvahu a jiskru v oku. Tak, jako Valerie „první“… a dostanou po ní i jméno.

„Konečně byla u domovních dveří, potichu odemkla a vyšla do mrazivé zimní noci. Typické ruské zimní noci, kdy byla země pokrytá vysokou vrstvou sněhu a silně mrzlo.“

Tato část příběhu je velmi sugestivní, napínavá a doslova vás vtáhne do děje. S Valerií budete sympatizovat a ze srdce jí přát, aby všechno zvládla podle svého plánu. Jak to s ní dopadne, vám neprozradím, to bych vás o hodně připravila, ale věřte mi, že to, co statečná a inteligentní Valerie prožije, vám doslova i obrazně zaleze až pod kůži.

V další části se přenesete v čase a ocitnete se v současnosti. Val je Valerií (prozatím) „poslední“. Nemá o tom ovšem ani tušení. Snad jen střípky v paměti, z vyprávění své babičky, by jí mohly něco napovědět, nepřikládá jim však žádný význam. Teprve později se k sobě poskládají, až když jí cesty osudu zavedou tam, kam mají. Val zdědila vše pozitivní – krásu, chytrost, vynalézavost a talent na řešení záhad či otevírání zámků – po své praprababičce. Zdědila po ní ale i nespoutanost, rebelství a neukázněnost. To vše dohromady však Val dopomůže nejenom k poznání a pochopení sebe sama, ale i k objevení svých kořenů a velkého pokladu. Pokud jste četli Tamaru, tak už tušíte, o čem asi mluvím, pokud ne, nevadí – bude to opravdové překvapení.

„Nedokázala se tupě přizpůsobovat pravidlům. Na všechno měla svůj názor, který se většinou silně lišil od názoru, který se od ní očekával. Věděla, že když bude své názory, které byly značně společensky nepřijatelné, dávat najevo, v ničem si nepomůže. Proto se naučila mlčet.“

S kněžnou Tamarou se Valerie potká na představení v opeře, kam je jako významný host – renomovaná odbornice na bezpečnostní systémy – pozvána. Jejich vzájemná podoba se nedá popřít, a tak obě mají důvod, ať už chtějí nebo nechtějí, se setkat znovu. To se stane, a dokonce dvakrát. Tamara i Valerie jsou sebou navzájem fascinovány a zjistí, jak předpokládaly, že jsou ze stejného rodu. Nakonec ale důvod dalšího setkání bude jiný. Val má problém – musí utéct před druhou stranou zákona - a nepomůže jí nikdo jiný než Tamara. Mezitím se však ještě stihne podívat do Kirovova, setkat s duchem a získat něco vzácného, o čem se domnívá, že jí náleží.

„Otočila se a spěchala zpět. Věděla, že se zatajeným dechem už dlouho nevydrží. Ušla dvacet kroků a byla v zóně, kde už měl nějaký kyslík být. Snažila se nadechnout. Skoro to nešlo! Místo nádechu jen naprázdno zasípala. Pochodovala dál a zkoušela dýchat. Pořád to šlo špatně a ona cítila, že za chvíli omdlí. Zpanikařila.“

Bude to zamotané, ale vám to vadit nebude. Do knížky se totiž natolik začtete, že vám vývoj událostí přijde jenom přirozený. Sto deset stránek zhltnete jako malinu, a ještě k ní dostanete kousek šlehačky navrch. Máte se tedy na co těšit a možná i na další pokračování…

Hana Wielgusová, 23.8.2020

Komentáře (0)

kniha Valerie recenze