Vzpomínky na smrt ožívají...

recenze

Vlk (2015) 5 z 5 / Ajrad1981
Vlk

Oliver Anchor-Ferrers právě přijel s manželkou Matildou a dcerou Luciou na venkov, kde má v plánu zotavovat se po operaci srdce. Jenže plány jsou jedna věc, realita bývá jiná. Střeva rozvěšená na stromech na zahradě by vyděsila každého, natož Anchor–Ferrersovi, pro které to je připomínka brutální dvojnásobné vraždy, jež se stala před několika lety nedaleko odsud. Psychopatický vrah Kable byl sice odsouzen, ale je opravdu ještě pod zámkem? Situace je pro rodinu o to nepříjemnější, že jejich dům stojí dost z ruky, mimo signál mobilních operátorů a pevná linka jak na potvoru nefunguje. Příjezd dvou policistů tedy v první chvíli vypadá jako dar z nebes. Jenže Oliver ve své biografii, kterou chystá vydat, napsal něco, co se někomu strašně moc nelíbí, a ten někdo je odhodlán Olivera zastrašit natolik, aby si to s vydáním knihy rozmyslel. A zastrašování je v tomto případě silný eufemismus pro brutální psychický teror. Nicméně ani únoscům nevychází vše podle plánu. Útěk psa s žádostí o pomoc na obojku je celkem drobnost, ovšem když dojde na mrtvoly, tak tečou nervy i trýznitelům. Navíc je možné, že vrah se skrývá přímo v domě…

Tahle kniha se od většiny thrillerů, co jsem zatím četla, odlišuje dvěma způsoby. Když nepočítám zmínky o starých vraždách, tak čerstvá mrtvola se objeví až v poslední třetině knihy. Tak dlouhá absence mrtvol ovšem zdaleka nemusí příběhu škodit. Autorka ji vyvažuje mistrným popisem strachu a hrůzy, teroru, ze kterého běhá mráz po zádech, aniž by se musela objevit byť jen kapka krve. Popisuje zoufalství, ale také snahu nehrát podle not únosců a snažit se vykřesat aspoň kapku naděje v bezvýchodné situaci.

Druhou odlišností je nečinnost policie. Tedy ne že by policie na ubohou rodinu kašlala, to ne, ale muži zákona jaksi nemají nejmenší ponětí o tom, jaké drama se v jejich obvodu odehrává. Detektiv – inspektor Jack Caffery z Jednotky pro vyšetřování závažných trestných činů vyvíjí aktivitu, ano – pátrá po majiteli psíka Míši. Ztracení psa není samozřejmě závažným trestným činem, Jack pátrá na vlastní pěst, mimo službu a jediným hnacím motorem je pro něj snaha konečně vyřešit temné místo ze svojí minulosti. Ale když už něco dělá, tak pořádně a nevzdá to po prvním zahnání do slepé uličky, získané materiály studuje důkladně a tak dokáže najít nitku, po které pokračovat, a nenechá se jen tak odbýt nebo oklamat. A k domu Anchor–Ferrersových dorazil v ten správný čas. Kdyby dorazil dřív, působil by jako deus ex machina, a kdyby později, bylo by to zkrátka pozdě. Tohle načasování se Mo Hayder opravdu povedlo.

Co se ještě povedlo, je rozdělení do kapitol. Jsou krátké. To sice oceňuji, protože poslední dobou chvilky na čtení doslova kradu a dává mi to tak záruku, že stačím dočíst kapitolu, než knihu budu muset odložit, ale to samo o sobě nemusí znamenat povedenost. Kapitoly střídavě nabízejí náhled na jednotlivé aktéry dění. Střídají se pohledy na Olivera, Matildu, Lucii, věznitele a Jacka Cafferyho, takže je tam prostor a možnost věnovat se i jejich pocitům a myšlenkovým pochodům, ne jenom jejich jednání. Samozřejmě, Jackovy kapitoly působí vedle těch ostatních trochu nudně, ale při tom, co hledá, se zase nějak extra vzrušení ani neočekává. A tím, že se děj takhle na chvíli zpomalí, dostává napětí správné grády.

A závěrečné rozuzlení – jo, tak tomu se říká majstrštyk. Nečekala bych to ani ve snu. Sice se mi tam jedna vztahová linie zdála zvláštní, nicméně jsem se nedokázala s tím člověkem v ničem ztotožnit, takže mi nepřišlo divné, že mi to přijde divné. A výsledkem byl docela šok. Ovšem nutno podotknout, že bez tohoto šoku by byl závěr nemastný neslaný a totálně by zničil prožitek z této knihy. Jsem ráda, že autorka nic takového nepřipustila.

Jestli mě něco nezaujalo, tak to byl Jack Caffery. Jako policajt sice dobrý, ale lidsky jsem si k němu nedokázala najít vztah. Žádný. To je mínusová položka, tím spíš, že se jedná o sérii. Zas na druhou stranu musím uznat, že neměl moc prostoru se projevit, takže nebylo prakticky na čem stavět. Ale protože k Mo Hayder coby autorce jsem si pozitivní vztah vytvořila hned teď po první přečtené knížce, tak Jack dostane ještě šanci.

Komentáře (0)

Přidat komentář