Výlet do Borisova mozku

recenze

Palladium (2015) / Bolkonská (589 views)
Výlet do Borisova mozku
Je snad vždycky o něco těžší analyzovat román, jehož obsahem je skutečný příběh, tím spíš, když je to příběh tak nečekaně a hluboce tragický jako ten Razonův.

Na druhé straně, skutečná hodnota těchto knih pak možná stejně spočívá právě v tom, že se jedná o ryze lidské sdělení, o urgentní zprávu svým souputníkům na tomto světě, a ne v tom, zda nebo že je to dílo literárně zdařilé a pozoruhodné.

Pokud si tohle ujasníme hned na začátku, pak můžeme beze všech pochyb říct, že Razon přináší něco naprosto fantastického – ve všech významech tohoto slova.

Většinu svého dosavadního života prožil Razon relativně bezstarostně, jako milovaný syn svých rodičů a neméně milovaný partner své krásné Caroline. Vychutnával si všechno, co mu svět přinášel, s požitkem a vášní jako pravý Francouz. Pak ho jednou – bylo mu tehdy 29 let – vyrušila nevysvětlitelná únava spojená s nechutenstvím a posléze i nespavostí a bolestmi zad. Zatímco lékaři uvažovali, co že by to asi tak mohlo být za nemoc, Razon už ležel paralyzovaný na lůžku, napojený na dýchací přístroj z jedné a katétr z druhé strany, a na své zděšené příbuzné byl schopen maximálně mrknout – jedno víčko ještě chvíli fungovalo.

To vám možná připomene román Skafandr a motýl od Jeana-Dominiqua Baubyho, nebo jeho filmovou verzi. A obé bezesporu stojí za přečtení. Rozdíl je v tom, že Razonův mozek se rozhodl vykompenzovat nedostatek podnětů zvenčí horečnatou aktivitou, jež pacientovi udělala na pár měsíců ze života peklo.

Autor nás tímto světem plným absolutních bizarností provází od začátku do konce, ovšem zatímco vy si plně uvědomujete, že jsou to nesmysly (nerozpadá se mu nemocniční pokoj nad hlavou, neunáší ho piráti, neútočí s nimi na singapurský přístav, nevraždí neznámého muže kdesi na předměstí Paříže…), on to po celou dobu nevěděl. Tohle byla jeho jediná skutečnost.

Fakt jsem si myslela, že to zase perlil nějaký megaloman optimista, když jsem v anotaci viděla srovnání s Alenkou v říši divů či Homérovou Odyseou, a fakt jsem se tentokrát – ráda přiznávám – pletla.

Je něco, co mi na knížce vadí z literárního hlediska, ale ani to nezmíním, není to teď podstatné. Razonovo dílo je obrovskou lekcí pro nás, co jsme si zvykli hledět na svět jako na zmapovatelný, racionálně uchopitelný prostor, kde nejspíš není o moc víc než to, co se dá vidět elektronkovým mikroskopem.

Spousta lidí tuhle knihu asi neunese – je šílená, plná zrůdností, pokud ji přečtete příliš rychle, bude to hodně silná rána do hlavy (vím o tom své). Přesto těm, co si troufnou – doporučuji.

Komentáře (0)

kniha Palladium recenze