Výborná kniha (i přes některé slabší a tendenční pasáže)

recenze

Tohle město, tahle řeka (2021) / JanH
Výborná kniha (i přes některé slabší a tendenční pasáže)
Z četby mám poněkud rozpolcené pocity. Martina Leierová napsala určitě vynikající knihu, její spisovatelské mistrovství je nepopiratelné a zhruba tři čtvrtiny textu jsem si jednoznačně užíval. Když se však příběh blížil svému vyvrcholení, autorka postupně ztrácela jeho nit a závěr bohužel vyzněl nepřesvědčivě, prvoplánově a křečovitě. Škoda!
Co se týká hlavních postav, dá se říct, že v knize jsou to vedle lidí i neosobní „bytosti“, například (jak už vyplývá z názvu) Město či Řeka. Ano, ta velká písmena jsem napsal správně, autorka záměrně neuvádí jejich názvy, patrně proto, že to, o čem píše, se mohlo odehrát prakticky kdekoli. Čtenář ovšem po čase z některých indicií zjistí, co tak nějak podvědomě od začátku tuší, že totiž oním městem může být pouze... A z logiky věci mu z toho vyplyne i jméno řeky. Za další „postavu“ by se dal označit Dům, tedy činžák s osmi byty, jejichž obyvatelé vytváří svérázné společenství úplně normálních (myšleno z hlediska jakéhosi pomyslného celorepublikového průměru) a současně podivných jedinců, prožívajících své normálně-podivné radosti a strasti.
Kniha začíná trochu detektivně – v domě se již delší dobu neuklízí a nájemníci si toho posléze všimnou. Jakkoli vedou spíše osamělé životy a chovají se k sobě odtažitě, tato nepříjemnost se týká všech a tak se pro tentokrát sjednotí. Je jasné, že se muselo něco stát s Vladimírem, pečlivým až pedantským domovníkem, s nímž nebyl nikdy sebemenší problém, ba právě naopak. S jeho prací byli všichni vždy navýsost spokojeni, paradoxně až do té míry, že ho spíše než člověka vnímali jako jakýsi neodmyslitelný inventář bytového fondu. Nyní Vladimír podle všeho záhadně zmizel a je potřeba zjistit, kdy ho kdo viděl naposledy a zda nebude nutné poohlédnout se po novém domovníkovi či domovnici. Nájemníci jsou takto nuceni vylézt ze svých ulit a nějak se k celé záležitosti vyjádřit. A my se s nimi začneme postupně seznamovat...
Silnou stránkou je u Martiny Leierové psychologie. Její postavy před námi defilují nikoli jako panoptikum unifikovaných společenských typů (což je kámen úrazu velké většiny současných českých spisovatelek), ale uvěřitelní lidé z masa a kostí. Šimon Hilský, takto autor brakové, ovšem čtenářsky úspěšné a nakladatelstvími štědře honorované literatury, řeší dilema, co dál. Touží napsat knihu, za kterou by se sám před sebou nemusel stydět, zároveň však tuší, že se na něj snese vlna kritiky a nepochopení. S obdivuhodným „citem pro detail“ je vylíčena manželská krize Rózy a Davida, s cizelérsky drsnou realističností pak psychické trauma Kláry, oběti notorického násilníka. Velmi zdařilé je zasazení jednotlivých minipříběhů do jednotícího kontextu Města, Řeky a dobových reálií mafiánského kapitalismu i bravurní pospojování velkého množství lidských osudů do jediné dějové linky!
Jak již bylo řečeno v úvodu, v knize Tohle město, tahle řeka se autorce bohužel i ledacos nepovedlo. Když se zamyslíme nad hlavní příčinou jejích „šlápnutí vedle“, pak není pochyb o tom, že jí je úlitba politické korektnosti a módním neomarxistickým ideologiím. Jistě není náhoda, že nejslabšími pasážemi knihy jsou ty, v nichž se objevují právě tato témata. „Přetransformovaná“ Hanka, která se narodila jako chlapec, působí vyumělkovaně a komicky a na nejzápornější postavu, jíž je sexuální predátor a bezskrupulózní gauner, se nakydá ještě to, že je poslancem parlamentu za nejmenovanou, ale snadno identifikovatelnou „ultrapravicovou“ stranu...
Přesto knihu hodnotím jednoznačně kladně. V našich poměrech jde bezpochyby o nadprůměrný spisovatelský výkon a navíc je evidentní, že Martina Leierová může v budoucnu úspěšně pracovat na zdokonalování svého velkého literárního talentu.

Komentáře (0)

kniha Tohle město, tahle řeka recenze