Všechno, úplně všechno

recenze

Všechno, úplně všechno (2015) / sgjoli
Všechno, úplně všechno
Madeline trpí velmi vážnou, vzácnou nemocí, která jí nedovoluje vyjít z domu – je alergická „na celý svět“ a cokoliv, s čím se venku setká, by jí mohlo spustit silnou alergickou reakci a způsobit smrt. V den jejích 18. narozenin se do sousedního domu nastěhuje nová rodina. Oční kontakt, který Maddy naváže s mladíkem Ollym, pak významně zamává Maddyiným světem. Změní se tak pro ni všechno, úplně všechno. Co ale dělat, když se postupně zamilujete do svého nového souseda, se kterým však můžete udržovat jen minimální osobní kontakt?

Vzhledem k tématu, o kterém zde autorka píše, jsem čekala podobný zážitek, který nám naservíroval již John Green ve svém bestselleru Hvězdy nám nepřály. Všechno, úplně všechno od Nicoly Yoonové ale nabízí něco zcela odlišného, co se s Greenem nedá tak dobře srovnávat. A já jsem ráda, že mi nic nebrání v tom, abych toto dílo hodnotila zcela samostatně bez zbytečného srovnávání.

Celá kniha je vzhledem k cílové skupině čtenářů psaná jednodušším, za to velmi svižným a čtivým stylem. Do děje se vpravíte velmi rychle, a než se nadějete, jste najednou v polovině příběhu, ani nevíte jak. A dotáhnout knihu do finiše je už pak jen otázkou pár hodin. Pro mladší čtenáře by tak mohlo být lákadlem to, že se jedná o rychlé čtení. Navíc způsob, který autorka zvolila při psaní, vás nutí číst dál – jednoduše chcete vědět, kam to dějově povede a zda se to Maddie a Ollymu podaří nějak vymyslet, jak by mohli být spolu. Druhá polovina knihy pak nabízí velmi zajímavý obrat a zvláště pak závěr je opravdu nečekaný. Tím koncem mi to sice trochu připomínalo knihu Jediná vzpomínka Flory Banksové (Emily Barr), kterou jsem četla těsně před tím, ale v tomto případě mi čtení dvou podobných závěrů vůbec nevadilo. Užila jsem si to i tak.

Samotný příběh je vyprávěný z pohledu mladé Madeline, která je tak vlastně jedinou postavou knihy, kterou poznáme trochu zevrubněji. Ostatní postavy jsou nám představovány spíš povrchově, střípkovitě. To ale vůbec není na škodu. Třeba v případě Maddyiny matky to vidím jako jasný záměr, který se autorce velmi dobře vydařil. Ve finále se na nás chystá velmi nečekaný zvrat a byli bychom o něj ochuzeni, kdyby se Yoonová v postavě matky od začátku pitvala o něco detailněji.

Za co musím autorku obdivovat, je to, jak se jí podařilo vystihnout situaci v Ollyho rodině, navzdory tomu, že ji sledujeme jen zkratkovitě. Detaily známe jen z toho, co Maddy vidí z okna svého pokoje, a z toho, co v rozhovorech pronese sám Olly. I tak působila celá situace velice neutěšeně a mně z toho bylo velmi úzko. Možná právě ta střípkovitost umocnila vyznění celého rodinného příběhu, když přesně nevíte, co všechno se děje za zavřenými dveřmi, a vy si to můžete jen domýšlet. Opravdu skvělý tah!

Nakonec hodnotím 80 %. Na young adult jsem už asi příliš stará, abych prožívala tento žánr naplno se vším všudy, ale tahle kniha mne bavila, příjemně mne překvapila a já ji mohu doporučit.

Komentáře (0)

kniha Všechno, úplně všechno recenze