Vrány umí zapůsobit

recenze

Moc dobře si pamatuji, jak jsem se doma nenápadně zmiňovala o knihách, které vidím v metru. Nečekala bych ale, že jednu z nich najdu pod vánočním stromečkem.
Překvapení a údiv ze mě přímo tryskaly a já se nemohla dočkat, až se ponořím do světa Šesti vran. Nakonec jsem se do něj ale ponořila až moc.

„Proč to není delší? To by mohlo, ale není. Co je psáno, to je dáno. Tak proč nemám v ruce alespoň druhý díl? Ten se ještě nepřeložil, Kiro, moc dobře víš, že anglicky neumíš. Muselo to skončit? Proboha, proč?“ Přesně takto jsem vyváděla před několika minutami. Ptala jsem se okolního vzduchu na vše možné a očima jsem hypnotizovala obálku této knihy. Teď svou dřívější debatu projíždím znovu, avšak tentokrát své dotazy směřuji k hrníčku naplněnému horkou kávou.
Radost. Smutek. Uchvácení. Toto všechno a ještě mnohem více se prohání mou hlavou, mou myslí. V tuto chvíli, právě teď. Nedokážu ty pocity zaplašit. Šest vran na mě udělalo naprosto neskutečný dojem.
Upřímně? (Ach, mé oblíbené zahájení je opět na scéně, jak vidím.) Ze začátku jsem vůbec netušila, do čeho vlastně jdu. Tuto knihu, která je zdobena dokonalým obalem a vysílá k nám, jakožto ke čtenářům, silné vlny zájmu, jsem nalezla v modrém, kýčovitém balicím papíru na Vánoce pod stromečkem. Nečekala bych, že se do ní pustím hned další ráno po Štědrém dni. A už vůbec by mě nenapadlo, že ji za dva dny odložím dočtenou na stůl, sednu si na svou bílou židli a budu na Šest vran zírat jako omámená.
Ještě než se vyjádřím k ději, musím podotknout, že korektorka by měla vážně zapracovat na své češtině a na svém vnímání textu. Opravdu mě mrzí mé drzé chování, jednorožci kolem mě potvrzují, ale nebylo by na škodu skutečně ukončovat přímou řeč uvozovkami. Anebo se naučit skloňovat zájmeno „ona“. A co se překlepů týče, těch tam je nasekáno snad milion. Nelhala bych, kdybych řekla, že se v knize vyskytuje něco přes dvacet chyb. Pro čtenáře, které dokáže vyrušit i milimetrový drobeček čehokoliv na vytištěných slovech, je takové množství překlepů a chyb děsuplné. To mi věřte.
Vztek na korekturu vyprchal, nyní děj.
Skutečně nemohu pochybovat o tom, že příběh našich šesti vran je zajímavý a neotřelý. Téma se mi velmi zamlouvá. Líbí se mi i anotace. Ta mě doslova donutila knihu otevřít a začíst se do ní, do jejího kriminálního příběhu. Popravdě se toto moc často nestává, anotace pro mě většinou není prioritou. Tady pro mě představovala hezký bonus.
Celý příběh se mi moc líbí, jednoduše plyne. Čtenář se do postav okamžitě vžije, soucítí s nimi, skáče s nimi radostí… a pak si najednou usmyslí, že je Kaz nebo kdokoliv jiný z charakterů Šesti vran.
Autorčin styl je příjemný, odlehčený. Co musím jakožto amatérský spisovatel pochválit, jsou její popisy okolí. Nad těmi se ještě teď rozplývám, málokdo dokáže tak pěkně vylíčit místa, kde se jednotlivé scény odehrávají.
Dnes nespoileruji, jen se vás snažím nalákat. Tudíž klidně čtěte dále.
Kaz, hlavní hrdina, objekt zájmu čtenáře.
Inej, špionka, kterou bych se chtěla v budoucnu stát.
A Jesper… sympatický klučina se skvělým humorem.
A ještě mnohem více dokonalých postav, úžasného prostředí, občasného dramatu, důležitého adrenalinu, jakékoliv zábavy a vymyšlených plánů, nad nimiž vám zůstane rozum stát. Doporučuji, pět hvězdiček je jasných, nejraději bych ale dala i šest.
A právě nyní říkám něco poprvé a naposledy: „Nechte se unést! Nechce se vtáhnout do světa podvodníků! Věřte mi, že tyto zločiny stojí za to.“

Komentáře (0)