Vrány s přistřiženými křidélky
recenze
Vrány (2020)
/ CleoXandra
Po přečtení právem oceňované Dědiny (Host 2018) jsem byla velice zvědavá, s čím přijde Petra Dvořáková příště. Musím však přiznat, že Chirurg (Host 2019) znamenal určité zklamání. Sáhla jsem tedy po Vránách a pocit stagnace se potvrdil a prohloubil. I když: stagnace asi není výstižný termín. Přesnější by bylo přiznat, že jsem zavětřila vykalkulovanou snahu trefit se do vkusu pečlivě zvolené cílovky – a to za každou cenu. Že by autorka najela na bezpečnou a spolehlivou vlnu osvědčených schémat? Pokud ano, pak se sama sebe ptám, co ji k tomu vede. V tomhle totiž Petru Dvořákovou nepoznávám.
Rovněž „řemeslné zpracování“ Chirurga i Vrány evokuje dojem, jako by tyto knihy psal snad někdo jiný než ona. Jsou mírně řečeno nedopečené, se spoustou zbytečné vaty a stylistických nedokonalostí. Kam se poděla např. precizní práce s nářečím, která tak osvěžila Dědinu? Tento ústup lze vysvětlit nepochopitelně chvatným tempem produkce, motivovaným touhou uspokojit hladového konzumenta. Při takovém trendu nezbývá čas na to, aby si autorka s knížkou důkladně pohrála a náležitě ji vyladila.
O čem vlastně Vrány jsou? Vše se točí kolem hlavní hrdinky, kterou je dvanáctiletá Bára. Její otec je citově povrchní, někdy až surový. Matka se pro změnu shlíží v Bářině starší sestře a druhorozenou dceru odsouvá na vedlejší kolej. Máte pocit, že jste se s podobnou šablonou již setkali? No jistěže ano. A hned přichází šablona další: do školy nastoupí pohledný učitel, který začne dívenkám lámat srdce, Báru nevyjímaje. Ta ho zaujme svým výtvarným nadáním, což jí umožní vyhřívat se na výsluní jeho přízně.
Příběh se odvíjí odnikud nikam, jeho výstavba je nijaká. Náročnější čtenář si brzy klade otázku, o čem že to vlastně je. A proč by to vůbec měl číst. Rovněž nechápe, jak s celým příběhem souvisejí ony vrány, které vlétly do titulu a motají se i ve zmatených a nepochopitelných předělových „fantaziích“.
Autorka se prostě pokusila vytvořit působivou a rádoby oduševnělou kompozici, ale zůstalo pouze u záměru. Zacílení do objemného „bazénu“ psychologických sond a hlubinných analýz narušeného rodinného prostředí je pochopitelně sázkou na jistotu, ovšem v tomto případě je výsledkem placatý a bezobsažný sotva-průměr.
Přejděme k souhrnnému hodnocení.
Plusy: nevím o žádném, snad kromě toho, že kniha není příliš tlustá, takže mě netrápila až tak dlouho.
Mínusy: v podstatě všechno. Vykalkulované zacílení tématu. Povrchní, nepřesvědčivé a nedůvěryhodné zpracování. Nevybroušená stylistika, neobratné formulace, nevalná dějová stavba.
Sečteno, podtrženo: Petra Dvořáková svým Vránám přistřihla křidélka. Bude-li v tomto duchu pokračovat, může se proměnit v celebritu bez opravdové kvality, kterými se to v našem uměleckém světě jenom hemží. A je to škoda, protože má rozhodně na víc.
Recenze je zveřejněna i na mém blogu:
cleoxandrablog.mozello.cz/blog/params/post/2011299/vrany-se-zastrizenymi-kridelky
Komentáře (10)
Přidat komentář
Naštěstí je recenze hlasem jednotlivce ...
Za sebe osobně mám pocit, že na knihu se dá pohlížet zcela jinak jako žena - dívka a žena - matka.
Vrtím hlavou...
"O čem vlastně Vrány jsou? Vše se točí kolem hlavní hrdinky, kterou je dvanáctiletá Bára. Její otec je citově povrchní, někdy až surový. Matka se pro změnu shlíží v Bářině starší sestře a druhorozenou dceru odsouvá na vedlejší kolej. Máte pocit, že jste se s podobnou šablonou již setkali? No jistěže ano. A hned přichází šablona další: do školy nastoupí pohledný učitel, který začne dívenkám lámat srdce, Báru nevyjímaje. Ta ho zaujme svým výtvarným nadáním, což jí umožní vyhřívat se na výsluní jeho přízně."
Recenze působí tak, že autor nepochopil knihu, kterou měl hodnotit a začal v textu pouze vyhledávat stereotypy, nechal se jimi zaslepit a teď se snobsky oblažuje tím, že všechno tak skvěle rozklíčoval. A přitom klouže po povrchu. Protože Vrány skutečně nejsou o tom, že je otec surový, matka nadržuje sestře a do školy nastoupil pohledný učitel... Tedy jsou a nejsou.
Petra Dvořáková píše dobré knihy. Vrány nejsou dokonalé, ale jsou přesvědčivé a stylisticky i jazykově přesné. Recenze CleoXandry na knihy nejen Petry Dvořákové na mě působí jako záměrné pomlouvání autorů, kteří mají úspěch, zřejmě na rozdíl od neúspěšné autorky recenze.
Kromě Sítí jsem přečetl všechny knížky Petry Dvořákové. Recenzentka CleoXandra nadšeně oslavuje Dědinu a další dvě nové knížky zatracuje.
Nevím, jestli četla i knížky Petry Dvořákové před Dědinou.
Osobně vnímám Dědinu jako předěl v tvorbě Petry Dvořákové. A jak Chirurg, tak Vrány na Dědinu úspěšně navazují.
"Krá krá krása" je citace z knížky.
Kravina je začínat recenzi klišoidně, např.: "S talentovanými mladými spisovatelkami se v posledních dvou, třech desetiletích doslova roztrhl pytel."
Ale Petře Dvořákové (r. 1977) určitě polichotilo, že je mladá a talentovaná :-)
Před rokem 1990 nebyly talentované mladé spisovatelky? "Roztrhnutý pytel" je skutečně třešnička na dortu.
Nepřesvědčila mě ani recenze knihy Tiché roky.
Začátek opět klišé typu "nejzářivější hvězdy současné české prózy" a následně poznatek, že "A. Mornštajnová začíná žít z věhlasu a další tvorbu utváří dle oblíbené šablony tak, aby čtenáři dostali to, po čem prahnou, a v takovém balení, jež očekávají a jsou na ně zvyklí."
Sečteno podtrženo CleoXandra nebude patřit mezi mé oblíbené a na její pohled nedám, ale určitě osloví určitou skupinu čtenářů.
A jsme u relativizace, co taky jiného zbývá, že? Ano, Petře Dvořákové se určitě taky podařilo do Vran dostat několik dobrých vět, to však nemění nic na tom, že celek není "krá krá krása", ale pěkná "krá krá kravina". Sečteno podtrženo, recenze nemůže nebýt subjektivní, to by ji museli napsat společnými silami všichni čtenáři. Jedná se o to, že recenzentka odhalila významné (rozhodně ne všechny, ale to by u Vran chtělo daleko více prostoru) nedostatky té klišovité, černobílé, patetické povídky... Více takových, podobné knihy si to zaslouží.
Recenzentka vytýká klišé a sama je používá. Sečteno podtrženo recenze je pouze subjektivní pohled.
I Michal David má zajímavé texty. A Primě se povedla třeba pohádka Sedmero krkavců.
triatlet: A kdo chce, tak v knihách Petry Dvořákové vidí středobod české literatury, v textech Michala Davida vrchol českého písničkářství a v televizi Prima intelektuální stanici. Co je to prosím za argument? Ta kniha je naprosto odfláknutá, recenzentka ji vystihla dobře. Bohužel, Petra Dvořáková se blíží kvalitou svých knih takové Radce Třeštíkové, její škoda. Jen je mi líto, že si mnoho lidí bude od nynějška spojovat českou literaturu s touto dámou. Vrány jsou čtivo, nic víc.
CleoXandra také napsala
Pomalá voda teče proklatě zostra
Cesta na nás čeká schovaná za obzorem
Slunce v podhlavníku
Stopování přírody může být napínavým příběhem
Mrazivý vítr vane z hor
I dvě hvězdy jsou moc.