Vizionářské veledílo je aktuální i po 40 letech od prvního vydání!

recenze

Gödel, Escher, Bach (2012) / JanH
Vizionářské veledílo je aktuální i po 40 letech od prvního vydání!
Kniha má dva podnázvy – Existenciální gordická balada a Metaforická fuga o mysli a strojích v duchu Lewise Carrolla. Domnívám se však, že by jich klidně mohla mít třeba i deset – toto monumentální dílo o více jak osmi stech stranách totiž pojednává o tolika nejrůznějších logicko-matematicko-psychologicko-filosofických fenoménech, že jej lze pojímat jako svého druhu jedinečnou encyklopedii. Čtenář s úžasem sleduje nikdy nekončící přímou úměru, která doprovází lidské bádání – čím více toho objevíme, poznáme a vyřešíme, tím větší záhady před námi vzápětí vyvstanou...
Hofstadterovu knihu bych asi nezařadil do kategorie populárně-naučných – na to je podle mého názoru příliš vědecká. Zároveň ale určitě není z těch, které jsou určeny toliko úzkému kruhu zasvěcenců – díky autorovu čtivému a do značné míry i originálnímu literární stylu se do ní s chutí začte i ten, pro koho by pojednávaná témata byla jinak nudná a nesrozumitelná. S trochou nadsázky by se dalo říct, že zde máme co do činění s napínavým psychothrillerem, v němž hlavními „postavami“ jsou mozek a duše, přičemž nejdůležitějším úkolem je přijít na to, co ti dva „spolu mají“. „Pátrání“ je to mimořádně obtížné, rozvětvuje se do mnoha směrů, odboček a slepých uliček, je třeba vyslechnout celou řadu „svědků“ (těmi korunními jsou právě Gödel, Escher a Bach) a přitom není vůbec jisté, zda se podaří „případ“ zdárně vyřešit. Mám za to, že napsat na tak komplikovanou knihu klasickou recenzi vlastně není možné, takže místo toho raději zmíním několik úvah a postřehů, které mne při četbě napadly.
Je lidská mysl (duše) autonomní entitou, nebo jediné, co existuje, je hmota a příčinu myšlení (a vůbec všech našich duševních pochodů) je tudíž nutné hledat v neurobiologických procesech, odehrávajících se v mozku? Odpověď na tuto otázku původně hledali výlučně filosofové – např. Descartes byl přesvědčen o tom, že člověk sice má duši, která řídí jeho myšlení, ovšem „spolupracuje“ při tom s tzv. mozkovou šišinkou. Tento názor podrobil zdrcující kritice Benedikt Spinoza v předmluvě k 5. dílu své Etiky, kde odmítá možnost jakéhokoli spojení duše (mysli) s tělem. Je přitom zajímavé, že substanciální monismus, který je ústřední tezí Spinozovy filosofie, nejenže u něho není (jak by se dalo předpokládat) totožný s materialismem, ale hmota (rozprostraněnost) je pouze jedním z atributů substance, přičemž stejný status atributu má i myšlení. Důvod, proč to tady uvádím, je ten, že byť se mnozí velcí filosofové minulosti (a teď nemyslím jen Descarta a Spinozu) v této záležitosti lišili v subtilnějších jednotlivostech, v názoru, že myšlení nemůže mít hmotnou příčinu, byli většinou zajedno.
Dnes se touto problematikou namísto filosofů zabývají spíše vědci, konkrétně tedy odborníci na výzkum mozku. Důvod je zřejmý – objevy v této oblasti jsou natolik úžasné, až se mnohým zdá, že není daleko vytoužený okamžik, kdy se konečně zjistí, jak se v mozku tvoří myšlenky a emoce. Když se vrátím ke knize Gödel, Escher, Bach, pak je evidentní, že tento optimismus sdílí i její autor. Douglas R. Hofstadter je pochopitelně na hony vzdálen vulgárně materialistické koncepci a ĺa' Descartes. Dokonce je přesvědčen o tom, že i kdyby se podařilo „sestrojit“ mozek, který by byl do posledního atomu totožný s lidským, přesto by nemyslel. Stále totiž nevíme, co je oním tajemným spouštěčem, jenž způsobí, že „přeskočí jiskra“ a v neuronovém podhoubí dojde k aktivaci myšlení. Až toto zjistíme, pak prý bude cesta k myslícím počítačům a umělé inteligenci otevřená. Tato teorie se však v konečném důsledku opět zakládá na materialistické tezi (byť v tomto případě hodně zjemnělé), že počátek myšlení přece jen musíme hledat v hlubinách mozku. Co když má ale pravdu Spinoza, který tvrdí, že tam nic takového nenajdeme a ani nalézt nemůžeme? Paradoxní navíc je, že někteří z vědců, pracujících na umělé inteligenci, využívají při svých experimentech některé Spinozovy postuláty (psychofyzický paralelismus, teorii afektů aj.)
Ačkoli byla vydána již v roce 1979, kouzlo knihy GEB za ten dlouhý čas nijak nevyprchalo a kromě toho je stále navýsost aktuální! Doporučuji začít s četbou od konce, přesněji řečeno od str. 761 – v kapitole s názvem Místo doslovu – předmluva ke 20. výročí prvního vydání nás Douglas R. Hofstadter seznamuje s peripetiemi, které předcházely jeho rozhodnutí pustit se do tak náročného podniku a především bilancuje, nakolik se za ona dvě desetiletí jeho smělé futurologické vize naplnily. V této souvislosti mne jako zaníceného šachistu zaujala pasáž o šachových počítačích, které v době, kdy knihu psal, hrály ještě velmi slabě a nic nenasvědčovalo tomu, že by jejich výkonnost měla v nejbližší budoucnosti nějak zásadně akcelerovat. Tento pesimistický názor zastával tenkrát i Hofstadter a symbolicky si za to sype na hlavu popel (již v roce 1997 totiž computer Deep Blue porazil mistra světa Garri Kasparova!) Kdo však mohl něco takového v roce 1979 tušit? Samozřejmě nikdo, stejně tak jako v roce 1997 se nám ani nesnilo o tom, že za dalších deset či patnáct let nastane éra supervýkonných enginů, ve srovnání s nimiž bude Deep Blue připomínat šachového začátečníka!
Kniha Gödel, Escher, Bach si plným právem zasluhuje adjektiva typu „přelomová“, „vizionářská“, „prorocká“ apod., kterými bývá označována. Ten, kdo si ji pořídí, by se měl připravit na náročné, současně ale nesmírně obohacující čtení. Douglas R. Hofstadter za ni svého času obdržel Pulitzerovu cenu, ještě více jej však patrně těší ten už více jak čtyřicetiletý neutuchající zájem čtenářů. Je chvályhodné a potěšitelné, že nyní vychází i u nás již ve druhém vydání!

Komentáře (0)

kniha Gödel, Escher, Bach recenze