Viník stojí poblíž

recenze

Mlha se zvedá nad anglickými blaty, aby v jarním čase odhalila zkaženosti malebného městečka, ve kterém vrcholí největší křesťanský svátek – Velikonoce. Kdo zase nectil biblické desatero a vzal boží povinnost do vlastních rukou?

Zapsané vzpomínky lékaře Hugha de Singletona mi ze začátku trochu připomněly gotické romány, tedy předchůdce hororových příběhů, ale má to k nim opravdu daleko, ačkoliv je k nim Anglie jako stvořená. Autor se nesnaží nic přikrášlovat a prostě podává svůj pohled na daný případ, který má zrovna vyřešit.

Postavy, včetně lorda Gilberta Talbota, mi přijdou trochu více černobílé, nevšiml jsem si u nich nějakého velkého psychického progresu, ale zase si je snadněji zapamatujete, což je velké plus. Děj se posouvá pomalu, ačkoliv se mrtvý strážný objeví na scéně vcelku brzy, ale po identitě pravého vraha nemusíte zase tak dlouho pátrat, což trochu knize ubírá.

Velice se mi ale líbí, že jeden zločin vede k dalšímu, až se to pěkně celé propojí a vrátí zpět na začátek. Dokonce mi ani tolik neobtěžovala poslední kapitola, kde se objevil nový problém, který se nejspíš bude řešit příště. Navnadilo mě to?

*
Dostali jsme se do hloubky sotva do pasu, když jsem rýčem narazil na něco měkkého, ale nepoddajného. John si všiml změny v rytmu mé práce a taky mi brzy ukázal, že se nemůže s rýčem dostat dál.
V tu chvíli jsem koutkem oka zachytil u hřbitovní zdi nějaký pohyb. Srdce se mi zastavilo a pak se pokusilo skočit mi do krku. Někdo nás objevil. Naznačil jsem Johnovi, ať je potichu, a pozorně jsem prohlížel místo, kde jsem s určitostí něco zahlédl. John sledoval, kam se dívám. Připadalo mi, že slyším, jak mu tluče srdce, ale možná to bylo jenom to moje. Komukoli, kdo se plížil při zdi, jsme museli připadat jako zjevení; dva muži stojící po pás v otevřeném hrobě. Potom jsem ten pohyb znovu zahlédl.
*

V minulém roce jsem si chtěl přečíst předchozí knihu Mela Staara, protože mě obálka velice přitahovala, ale anotace už mě tak bohužel nedostala, tak jsem jí dal nakonec košem. Druhý příběh jsem si ale ujít nenechal. Nebylo to špatné, ale čekal jsem od toho asi mnohem více. Na mě příliš strohé vypravování bez špetky přibarvení nebo pořádného napětí při některých scénách, které nakonec vyšly do ztracena. Je to trochu krok zpět k dílům, které letěly v minulých stoletích, neboť jsou zasazeny do nádherného prostředí, jež máme tak rádi. Ale mnozí ji určitě uvítáte jako oddychovku, ale nečekejte něco, co by vám vyrazilo dech. Uvidíme, jestli příště – pokud nějaké bude – vezmu knihu Mela Staara do ruky.

Komentáře (0)