Veliká (nejen) literární událost aneb budou se muset revidovat historická „fakta“?

recenze

Nemám nejmenších pochyb, že tato publikace se stane v nejvlastnějším smyslu toho slova bestsellerem a bude hojně čtena nejen odborníky (historiky, politology, sociology), ale i „obyčejnými“ lidmi a vzbudí množství diskusí, polemik a možná i vášní. Proč si to myslím? Deníkové záznamy sovětského velvyslance v Anglii z let 1934–1943 dramaticky mění „kanonizované“ názory na tehdejší dobu a politiku, neboť umožňují bezprecedentním způsobem nahlédnout do zákulisí oficiální diplomacie, která je s nebývalou otevřeností prezentována jako kouřová clona, za níž jsou před veřejností skrývány skutečné politické plány a mocenské ambice. Majského deníky se kromě nepopiratelné historické hodnoty vyznačují navíc i mimořádnou literární kvalitou, takže se dá říct, že zde máme co do činění též s napínavým politickým thrillerem. A to nikoli smyšleným, nýbrž naprosto autentickým.

Ivan Michajlovič Majskij se po bolševické revoluci jen váhavě přidal k novým mocipánům, což mu tito nikdy nezapomněli. Kupodivu však unikl všem stalinským čistkám a během svého života zastával významné státní funkce. Zatčen byl až v roce 1953, díky diktátorově smrti však byl ušetřen nejhoršího. Odpověď na otázku, proč byl tento „nespolehlivý element“ jmenován na exponovaný post velvyslance v Anglii, není nijak složitá. Stalin si dobře uvědomoval, že ve složité mezinárodní situaci potřebuje v Londýně nikoli omezeného partajního byrokrata, ale kultivovaného a vzdělaného člověka, schopného získat si v „nepřátelském“ prostředí potřebné renomé, nutné k navázání nejen oficiálních, ale i neformálních vztahů. Majskij se pro tento účel hodil znamenitě – žoviální intelektuál, ovládající diplomatické „řemeslo“ stejně dobře jako anglický jazyk, si dokázal díky svému vybranému chování, šarmu a sečtělosti záhy získat důvěru či alespoň respekt mezi politickou, ekonomickou, společenskou a dokonce i literární smetánkou hostitelské země...

Během četby jsme prakticky neustále svědky toho, jak dnes tolik frekventované téma tzv. „dezinformací“, „hoaxů“, „poplašných zpráv“ atd. bylo aktuální již tenkrát a není tudíž ničím novým. Troufám si dokonce vyslovit „kacířskou“ myšlenku, že politika je už samotnou svojí podstatou na dezinformacích založena. Z Majského deníků mimo jiné vyplývá, že sdělovací prostředky jsou ve všech zemích (totalitních i demokratických) hlásnou troubou vládnoucích elit. V Sovětském svazu to nebylo žádným tajemstvím – o tom, co se objeví v novinách, se rozhodovalo v nejvyšších patrech stranického aparátu. V nacistickém Německu si toto právo uzurpoval ministr propagandy Goebbels. Pokud se jedná o Anglii, je jasné, že k tak otevřenému porušování svobody slova sice docházet nemohlo, pomocí sofistikovaných metod manipulace však politici ovládali média i tam. Naprosto běžnou praxí např. bylo, že se záměrně nechávaly „uniknout“ nejrůznější fake news, takže aniž by něco tušili, domněle nezávislí novináři psali tak, jak jim to naservírovaly „nejmenované, ale dobře informované zdroje z kruhů blízkých vládě“. Jak současné!

Mnozí z těch, kdo se později ve svým pamětech s oblibou pasovali do role „tvůrců dějin“, před námi v denících sovětského velvyslance defilují jako malicherní, bezpáteřní a ustrašení ubožáci, neschopní vzít na sebe v kritických okamžicích odpovědnost a utápějící se v nekonečném žvanění. A není to jen nechvalně proslulý Neville Chamberlain, zbaběle ustupující Hitlerovi a hanebně zrazující Československo. Podobných lidských typů byl mezi britskými státníky bezpočet – Majský je např. na jednom místě konsternován zjištěním, že prioritním zájmem většiny z nich je to, kde a jak stráví dovolenou... Občas se i od srdce zasmějeme – třeba když se dočteme, jaké „problémy“ musel v Anglii řešit tibetský velvyslanec!

Jak už jsem předeslal, na stránkách knihy se objevuje bezpočet dosud neznámých skutečností, takže na historiky zřejmě čeká nemalé kvantum práce. Za sebe mohu říct, že jsem byl šokován pasážemi, týkajícími se Edvarda Beneše. Jak známo, československým prezidentem hluboce otřásla Mnichovská dohoda a zrada západních spojenců, což mělo za následek jeho příklon k Sovětskému svazu. Nevěděl jsem však, do jak obludných a svou podstatou vlastizrádných důsledků byl ochoten v tomto směru zajít. Dovolím si tu jeden citát – 21. 11. 1939 si Majskij zapsal: „Všechna tato zklamání z „demokracií“ nevyhnutelně tlačila Beneše k SSSR. V minulosti mi často říkal, že Československo by mělo udržovat těsné vztahy se Sovětským svazem, ale nikdy v tom nebyl tak rozhodný, jako je teď. Prohlásil, že si nedokáže představit další historickou existenci Československa bez toho, že by udržovalo výjimečně těsná a nezrušitelná pouta se SSSR. Naznačil, že za určitých podmínek by mohl akceptovat federativní spojení své země a Sovětského svazu. Přesně to má na mysli, když považuje za absolutně nezbytné, aby Československo a Sovětský svaz měly společnou hranici.“

Kniha Stalinův velvyslanec v Londýně (Deníky Ivana Majského 1934–1943) je fascinující dokument, který „přepisuje dějiny“. Určitě by si ji měl přečíst každý, kdo nechce být pouhým pasivním konzumentem mediálních klišé, ale snaží se udělat si na dění v současném (ale i „minulém“!) světě vlastní názor. K tomu je pochopitelně nutné umět se na věci dívat z více úhlů pohledu. Ivan Michajlovič Majskij nám nabízí ten svůj...

Komentáře (0)