Ve stínu větru

recenze

Nebeský vězeň (2013) / herdekfilek

Carlos Ruis Zafón napsal kdysi knihu, která se pokusila strhnout světovou zásobu Gutenbergova vynálezu. Stín větru prolétl planetou a zakryl na chvíli oči velkému množství čtenářů. Stín větru se stal výdělkem. A protože železo se má kout, dokud je žhavé, rozhodl se Zafón udělat z hitu megahit a sesmolit další tři volná pokračování. Kniha Nebeský vězeň je třetím pokračováním. A svým způsobem nemá co říct, jen rozvíjí již rozvité. Přezrálé může ovšem někdy chutnat po červech.

Máme tu občanskou válku Španělska, kterou si Španělé užili od roku 1936 až do roku 1939. Na jedné straně fašistický generalissimus Frank, ne straně druhé republikánská rozháranost několika nesourodých politických uskupení. A mezi tím obyčejný člověk. Jako vždy. Z historie jsme poučeni, že na straně vítězů stanul Frank. Doba byla taková, prasatům se vedlo dobře. Ne, že by tahle doba byla jiná. Na konci občanské války je do vězení odveden Fermín Romero de Torres, starý známý ze Stínu větru. Seznamuje se se záhadným vězněm Martínem, jehož ředitel věznice, bájeslovný kruťas, nechává naživu ze zcela jasných důvodů, chce, aby Martín přepsal jeho pokus o vysokou literaturu.

Zafón se ve vyprávění rozkomíhá do dvou časových osnov. V jedné se věnuje Fermínově eskapádě při hloubkovém průzkumu vězeňství za dob fašismu a v druhé nechává starší verzi Fermína vše vyprávět Danielovi, další postavičce ze Stínu větru. Na Daniela tak začne útočit duch minulosti, záhadné okolnosti úmrtí jeho matky, podezření z nevěry zaokrouhlené směrem Danielovy manželky či přízrak bývalého ředitele věznice, který s tím vším měl nějak moc společného.

Pokud se stojí fronta na odpustky právě u Zafónových knih, musí se počítat s jistým zasažením atmosféry. Zafón nemele páté přes deváté, Zafón páté přes deváté graduje. Čtenář se pak může přistihnout, jak se snaží číst dva řádky najednou, aby se dostal k rozuzlení dříve, aby mohl zařvat do setmění vlastního života – četl jsem o životě, byl vzrušující a tolik napínavý. Ale mistrné gradování při absenci silnějšího příběhu je vcelku zbytečné a odhaluje svým způsobem bublinu, do které autor nalil slovní druhy, zamíchal je rozeklaným jazykem vlastní klávesnice a výsledek přirovnal k románu.




Zásadní myšlenkou, která mě při čtení neustále obtěžovala, byla jakási neuchopitelná prázdnota. Děj jel jako šipka. Kupředu, kašlajíc na čtenáře, ale jeho spění k závěru bylo jen lešením pod Zafónovou peněženkou, jen konstrukcí, která drží právě jen tu peněženku, nic jiného. Nebeský vězeň byl jako flák masa v supermarketu. Lákavě vypadající, ale uvnitř hnilobný.

A tak musíme, chca nechca, zabrousit do tajů španělského seriálu Esmeralda, který také chytil velké množství znuděných životem, ale jeho hodnota se po třetím dílu začala pomalu blížit k nule. Stejně tak je to s Nebeským vězněm. Jen s tím rozdílem, že Zafón měl vyšší konexe a tedy do svého vpravdě tuctového pokračování nacpal daleko víc zvláštních efektů.

Komentáře (6)

Přidat komentář

---