Vánoční romance

recenze

Sněží, sněží... (2015) / Kikina182
Vánoční romance
Mnoho lidí si přeje, aby o vánocích sněžilo, ale čeho je moc, toho je příliš. A sněhová kalamita v Gracetownu zmaří mnoha lidem jejich pečlivě připravované plány. Na druhou stranou taková větší sněžná katastrofa může způsobit mnoho neočekávaných věci. Svést dohromady lidi, kteří by se jinak nejspíš nikdy nepotkali.

Dobré věci se dějí pořád, třeba i v případě, že během cesty k prarodičům uvázne ve sněhové vánici vlak. To, že je Jubilee uvězněná v několika tunách kovu místo toho, aby slavila Vánoce se svým přítelem Noahem, nebo alespoň s její rodinou, jí na náladě rozhodně nepřidá. Ale naštěstí je tu záhadný cizinec, Jeb, který je ochotný pomoct a to v mnohem větší míře, než sám tuší.

Mezitím se Vévoda, JP a Tobin vydávají skrz sněhovou vánici přes celé město. Dávají všanc svůj vlastní život kvůli skutečně ušlechtilému cíli. Jejich kamarád Keun jim totiž oznámil, že ve Wafle House jsou roztleskávačky z uvízlého vlaku a kvůli nim jsou tři kamarádi (především dva z nich) ochotni překonat každou překážku.

Zatímco Jeb pomáhá Jubilee se jeho přítelkyně Addie bojí, že se s ní rozešel, jelikož zmeškal jejich domluvenou schůzku. Má však po boku své kamarádky Dorie a Tegan, které jí uklidňují a ví přesně, jak ji donutit, aby přišla na jiné myšlenky. Tegan si totiž koupila prase a Addie má za úkol ho vyzvednout.

Každou ze tří povídek psal úplně jiný autor, což je ve stylu psaní jasně vidět. Jedno však mají společné, všechny jsou napsané v ich-formě. V případě Zasněženého expresu od Maureen Johnson je vypravěčkou Jubilee. Vánoční zázrak od Johna Greena je z pohledu Tobina a Archanděla prasátek od Lauren Myracle vypráví Addie.

Nedá se říct, že by některý ze stylů psaní vynikal nad ostatními. Všechny tři povídky se čtou opravdu dobře a není problém se do nich začíst. Možná jen povídka od Johna Greena je oproti ostatním o trošinku méně čtivá, ale nejedná se o nějaký výrazný rozdíl.

Všechny tři povídky se mi opravdu moc líbí, především to, jak jsou paralelně propojené. Jsou opravdu originální a zajímavé. První povídka je taková hodně k zamyšlení a tenhle styl povídek zkrátka miluji. Druhá je v typickém Greenovském stylu, takže i když kromě podivných přezdívek na první pohled nevypadá nějak extra zajímavě, tak ve skutečnosti je. No a poslední povídka to všechno krásně uzavírala a k tomu byla opravdu komická.

Za mě jsou všechny povídky vážně skvělé, ale nejlepší na nich je, jak spolu vzájemně ladí a doplňují se. Tenhle způsob příběhů spíš vídám u filmů, ale je skvělé, že je takhle napsána i nějaká kniha, protože to působí stejně, pokud ne lépe, jako u těch filmů.

V povídkách jsou často postavy nedotažené nebo jsou ukázány jenom jejich hlavní rysy. V tomto případě byly povídky mnohem delší než ty, na které jsem zvyklá, a navíc byly navzájem propojené, takže měli všichni autoři dost času na to je všechny popsat.

A ke své práci přistoupili opravdu důkladně. Každá postava je skvěle popsaná co se vzhledu i vlastností týká. Nejvíc jsem se ale bála toho, že kvůli tomu, že procházejí několika povídkami od různých autorů, tam budou nějaké menší nebo větší nesrovnalosti v chování, ale naštěstí se tak nestalo. Když autor jednu postavu nějak popsal, druhý u toho do puntíku zůstal a tak byly postavy stejně jako příběh krásně konzistentní.

Vždycky je docela risk pustit se do knihy, na které pracuje několik autorů, obzvlášť když je příběh nějakým způsobem propojen. Ale v případě Sněží, sněží skutečně není nic, čeho by se měl člověk obávat. John Green, Maureen Johnson a Lauren Myracle tvoří opravdu skvělý tým, který vytvořil skvělou knihu.

Pokud přemýšlíte, jestli se do knihy pustit, můžu vám ji jen a jen doporučit. Je to skvělé zimní oddechové čtení, které v sobě snoubí něco známého, ale zároveň něco naprosto nového. Za sebe můžu jen a jen doporučit. Tohle je to správné čtení do zimního počasí, které zahřeje na duši.

Za poskytnutí knihy k recenzi děkuji nakladatelství Euromedia - Yoli.

Komentáře (0)

kniha Sněží, sněží... recenze