Úvahy o soumraku demokracie

recenze

Nakladatelství Academia ve své ediční řadě s názvem 21. století vydává velice zajímavé knihy politologicko-sociologického zaměření, jejichž autory bývají ponejvíce originální myslitelé současnosti, stojící ve zřejmé opozici vůči establishmentu, mainstreamu a politické korektnosti. Nedávno jsem jednu z těchto knih - Teror ctnosti od T. Sarrazina - recenzoval a nyní mně Academia zaslala recenzní výtisk další z knih zmíněné řady. Má název Tohle není deník a jejím autorem je Zygmunt Bauman, emeritní profesor na univerzitě v Leedsu.
Název je poněkud zvláštní proto, že sice opravdu nejde o deník v obvyklém smyslu slova, kniha však s deníkovou formou přece jen něco společného má. Autor ji psal v období mezi 3. září 2010 a 1. březnem 2011 a během tohoto půlroku se vyjadřoval k nejrůznějším politickým, ekonomickým, popř. kulturním či jiným otázkám. Látku pro své úvahy čerpal z dobového tisku, prohlášení politiků, článků svých kolegů či historických paralel, vztahujících se nějak k dnešku. Jakkoli různorodá, mají témata, o nichž takto píše, několik společných jmenovatelů a pozorný čtenář je zajisté najde - fraškovitá podoba současné demokracie, rezignace politiků i občanů na možnost řešení hospodářských problémů, likvidace lidských práv ve jménu tolerance aj.
Baumanova kniha je především zdrcující kritikou současného Západu, který podkopal základy, na kterých byl vystavěn a nyní již jen čeká na ránu z milosti, po níž se celá stavba zřítí. Tato kritika ovšem není založena na nějakých abstraktních tezích či rádoby vědeckých teoriích. Dá se dokonce říci, že autor programově postupuje přesně naopak, když si vždy vybere jeden konkrétní problém a ten pak rozebírá z pozice jakéhosi nezúčastněného pozorovatele, řídícího se toliko zdravým selským rozumem. Ukazuje se, že právě takovýto postup, založený jen a pouze na brilantní logice a odmítající jakýkoli vedlejší kalkul je mnohem „efektivnější“ v tom smyslu, že problémy současnosti, médii představované jako mimořádně složité a pro „normálního“ člověka sotva pochopitelné, se ukazují být ve skutečnosti prosté a zcela srozumitelné a tudíž i potenciálně řešitelné.
Zastavme se nyní krátce u dvou z celkem padesáti pěti Baumanových úvah. 31. prosince 2010 napsal stať s názvem O tom, jestli „demokracie“ stále ještě něco znamená, a pokud ano, co? Přichází v ní s názorem, že demokracie tak, jak ji obvykle chápeme, již neexistuje, přičemž skutečnost, že se o tomto faktu nemluví a nediskutuje, pramení z obavy, že závěry, k nimž by se došlo, by byly až příliš děsivé. Byl totiž zničen samotný základní princip demokracie, totiž uvědomělá participace občanů na politickém životě. Je citován Danilo Zolo: „Ocitli jsme se v režimu, který lze podle mého nazvat ,postdemokratickou teleoligarchií´: v postdemokracii, ve které si naprostá většina občanů ,nevybírá´a ,nevolí´, ale tiše a poslušně ignoruje.“ Ovšem právě takoví občané a takoví voliči jsou vodou na mlýn politikům, kterým čím dál víc prochází jednání, které by bylo ještě nedávno neakceptovatelné. Vzniká tak spirála neustálého rozmělňování demokratické diskuse, která vlastně ztrácí význam, protože argumenty jednotlivých subjektů se zcela míjejí. Bauman konstatuje: \\\"Nejúčinnějším receptem, jak úplně přerušit komunikaci a nedopustit, aby byla obnovena, je přece připravit ji o smysluplnost a význam.“ Výsledkem je stále větší procento občanů, řídících se heslem „je mi to fuk“. Může za takovéhoto stavu věcí demokracie přežít?
V jiném článku s názvem O tom, co si počít s mladými (psáno 4. února 2011) se Zygmunt Bauman zamýšlí nad postavením mladé generace v konzumní společnosti a dochází rovněž i zde ke znepokojivému zjištění, že státní moc, která je pouze vykonavatelkou moci ekonomické, rezignovala na nějaký vyšší, duchovní pohled na mladou generaci, která je stále více vnímána pouze jako velmi důležitý, protože reklamou snadno ovlivnitelný segment trhu. Tento postoj k mládeži se projevuje mnoha způsoby, mimo jiné dokonce snahou o změnu školského systému, jehož původní smysl, totiž všeobecné vzdělání a kulturní povznesení mládeže se mění na pouhou přípravu mladých na pracovní trh, na jejich „správné“, tj. unifikované a na tržní ekonomický systém zaměřené „vzdělání“. Ve facebookové éře, kdy se na děti a mladé lidi čím dál masivněji zaměřují marketingoví specialisté se svými stále vtíravějšími kampaněmi, znamená účast státu na tomto trendu prostřednictvím zkomercionalizovaného systému vzdělání de facto zradu na mladé generaci.
Kniha Zygmunta Baumana by se asi nejlépe dala charakterizovat termínem „provokativní“, jakkoli tento nemám zrovna v oblibě. V každém případě síla autorových argumentů je nepochybná a jejich naléhavost vyniká též díky jeho metodě výkladu, kdy ani tak nehledá odpovědi na otázky, jako spíše tyto před čtenářem nastoluje. Dělá to ovšem tak, že odpovědi jsou nasnadě a průměrně inteligentní čtenář je bez větších potíží nachází. Přitom si zároveň uvědomuje, jak šokující tato zjištění jsou, především pak to nejzásadnější, že totiž dnešní svět je primárně založen na stále sofistikovanějším ovládání „těch dole“ úzkou skupinou vyvolených a že řízení světa jako jakési soukromé firmy rozhodně nemusí být hudbou příliš vzdálené budoucnosti.

Datované postřehy a aktuální úvahy jednoho z nejvnímavějších sociálních myslitelů dneška zaznamenané od podzimu r 2010 do jara 2011 nejsou ani tak osobní reflexí, ale spíše pokusem o zachycení příznaků naší doby v jejich pohybu – ... více

Komentáře (0)