Úspěšné zakotvení ve třetím přístavu může být velmi obtížné

recenze

Poslední dobou jsem si historické romány oblíbila. Když se mi v květnu poštěstilo získat knížku z období Velké francouzské revoluce, měla jsem velkou radost. Ačkoli je kniha, o níž budu dnes psát, druhým dílem příběhu francouzské rodiny, která kvůli revoluci musela opustit svou zem, první knihu Kočár do neznáma jsem si nezakoupila ani jinak nepořídila. Naštěstí pro mě byl děj předchozí knihy popsán v prologu a v samotném příběhu se o něm hodně mluvilo, takže až na nějaké nejasnosti jsem se v životních příbězích hlavních hrdinů zorientovala.

Revoluční změny po roce 1789 obrátily život naruby lidem nejen ve Francii. Hermína a Stefanie de Marigny musely spolu se svou babičkou rovněž uprchnout před jakobínským terorem. Po marném pokusu najít azyl u příbuzných v Itálii se s posledními zbytky naděje vydávají do Heřman, malého panství v Čechách, kde mají kořeny. Štěstěna ani vzdálení příbuzní jim však nevychází vstříc, a tak se nedospělé slečny musí se všemi potížemi vypořádat samy. Neusnadňují jim to neznalost jazyka, zpřetrhané rodinné svazky, všudypřítomná smrt a bolest ani nevyřešené majetkové poměry.

Hermína se pokusila podívat z okénka, ale hustý déšť znemožňoval veškerý výhled. Kolem kočáru byla jen šedivá, studená clona vody, vytrvale padající z nebe.
Horší počasí jsme si nemohli vybrat, říkala si v duchu. Ale možná je to dobře. Alespoň mě to nenutí srovnávat. Příjezd a odjezd. Naděje a smutek...
(Třetí přístav, str.317)

Střední vrstvy přicházející nejen o ideály
Podle dobrodružně vyčerpávajících a naruby život obracejících událostí z prologu knihy by se čtenář mohl snadno mylně domnívat, že hlavní hrdinky jsou akční, neohrožené, ve všech směrech kladné krásné hrdinky mající mezi šlechtou významné místo. Na(ne)štěstí tomu tak není. Hlavní hrdinky, Hermína a její domnělá sestra Stefanie působí jako běžné dospívající slečny šlechtického původu tehdejší doby, s tím rozdílem, že na rozdíl od svých vrstevnic prožily během posledních několika let bouřlivé období plné stěhování, útěků, potíží a fiasek, například když Stefanie otěhotněla s bratrancem Hermínina milence Adrého.
Hermína se po smrti babičky Julie ujímá zodpovědnosti za mladší Stefanii a všechny, kým jsou obklopeny. Od své sestry se však liší například menší sobeckostí a povrchností vůči služebným. Dívky byly vychovány coby výše postavené osoby a nechávají tak se sebou i po tom všem zacházet, ale dobře si v průběhu času uvědomují, že nic už nemůže být jako dřív.
Přestože obě dvě mají o sobě a svém postavení přehnaně velké mínění, jsou to vlastně kladné postavy se spoustou pozitivně ocenitelných vlastností. Například si stojí za svým názorem, nad svými rozhodnutími uvažují a neunáhlují se ve svých činech, za což jsem jim moc vděčná - nerada se setkávám v knížkách s hlavními hrdinkami, které neoplývají ani zdravým pudem sebezáchovy, natož nějakými mozkovými buňkami. Coby zákeřnou a leckdy zlomyslnou potvoru mě potěšily některé z Hermíniných a Stefaniiných reakcí, například parádní ztrapnění a usazení matky Hermínina nápadníka. Obě dívky, třebaže Francouzky, se po příjezdu do Čech naučily mluvit tamním jazykem a díky tomu mohly v nezasvěcených chvílích slyšet opravdu šokující věci, které jim několikrát pomohly lépe zvládat další situace.

Od každého trochu
Specifickou vlastností tohoto románu je bezpochyby jednoznačná nezařaditelnost do žánrových kategorií. Ačkoli se jedná o vyloženě historický román, nepostrádá romantiku, vtip a dobrodružství a dokonce se tak trochu řadí mezi detektivky a naučnou literaturu - přeci jen se mezi řádky dočteme něco víc o české a francouzské historii, která se silně pojí s hlavními hrdinkami. Autorka se nebála pojmenovávat věci pravým jménem, kombinovala dějová prostředí a dovolila postavám růst a vyvíjet se. S každým dalším knižním okamžikem Hermína a Stefanie dospívaly a během toho času si mnohokrát vytáhly nešťastnou kartu, kterou i přes potíže nakonec dokázaly zúročit ve hře života.

Hermínu čekalo přivítání, na které nebyla připravena. Osazenstvo zámku se seběhlo, hned jak projela heřmanskou bránou. Všem bylo očividně jedno, jak vypadá, byli jen nadšení, že se vrátila živá a zdravá. Služky se dotýkaly jejího pláště a utíraly si slzy, muži se uctivě ukláněli a ve tváři měli radost. Dojalo ji to.
Stefanie jí běžela naproti, setkaly se uprostřed schodiště a pevně se objaly. Stefanie nedokázala zadržet pláč a rozplakala i Adélu, kterou nesla chůva Anna v náručí. Zmatek dovršila stará Ludvika, která se přibelhala po schodech a objala obě sestry naráz.
(Třetí přístav, str.282)

Knížka, která vás vtáhne do svého příběhu
Je to vlastně poprvé, co jsem si nejprve přečetla druhý díl série a až následně se rozhodla pokračovat čtením prvního. I když si uvědomuji, že jsem se tímto činem ochudila o spoustu momentů překvapení z prvního dílu, stále mám velkou chuť se nechat odvést Kočárem do neznáma, neboť ono neznámo v podobě informací o polopravdách a neúplnostech vyjádřené v Třetím přístavu mě láká k nepříčetnosti.
Mám takový dojem, že v prvním díle se autorka zaměřila na Stefanii, na její původ, její životní osudy a její trable. Ačkoli je i zde hlavní hrdinkou, v sedmdesáti procentech děje se setkáváme s Hermínou. Soudě podle epilogu předpokládám, kým bude třetí hlavní hrdina v pokračování této série. A já věřím, že Hana Marie Körnerová bude dál psát, neboť jí to skvěle jde. Troufám si tvrdit, že mě nadchla víc než Vondruška, přestože mi na rozdíl od Vondrušky lezly na nervy čas od času její hlavní postavy.

Co víc ke knize dodat. Je velmi čtivá a poutavá, zaujme vás od začátku do konce. V každé kapitole se vám nabídnou otázky i odpovědi a během čtení vám nezbyde žádný čas na nudu. Zvlášť Hermínino hledání vlastního původu vás nabije napětím a očekáváním, které rozuzlení celého tajemství rozhodně nezklame.

Mé hodnocení:
90%

Za recenzní výtisk srdečně děkuji nakladatelství Moba.
Mou recenzi včetně fotografií si můžete přečíst zde: http://vysvobozena.blogspot.cz/2014/06/uspesne-zakotveni-ve-tretim-pristavu**l

Komentáře (0)