Táňa Keleová-Vasilková - Lék na smutek

recenze

Lék na smutek (2014) / Hřibče

Spisovatelka Táňa Keleová-Vasilková se ve své nejnovější knize „Lék na smutek“, kterou letos na jaře vydalo nakladatelství NOXI, chopila velmi citlivého a nelehkého tématu. Její poslední kniha totiž pojednává o ztrátě těch nejbližších.

Mnozí z nás se za svého života určitě museli aspoň jednou vyrovnat s úmrtím někoho velmi blízkého a o tom, že je to proces velmi zdlouhavý a bolestivý víme jistě každý své. Nejinak je tomu i u Mariky - hlavní hrdinky Léku na smutek. Ta během velmi krátké doby ztratí dva nejbližší lidi, a to manžela Ferka a syna Jakuba.

Maričin manžel umírá na rakovinu a sotva jej s Jakubem společně s pochovají, tak se pár týdnů po pohřbu od lékařů dozvídají šokující diagnózu, která bohužel i vysvětluje Jakubův značný úbytek na váze. Diagnóza se skládá ze tří krátkých, ale o to strašlivějších slov – „dědičná choroba jater“ a jediné, co by Jakuba mohlo zachránit, je jejich transplantace. Nemoc však postupuje rychleji a než se stihne najít vhodný dárce, Jakub umírá, a to pouhých pár měsíců po svém otci.

Po smrti Jakuba se Marice zhroutí svět. Synovým odchodem ztratil její život smysl a ona už nemá vůbec žádný důvod žít dál. Nechápe, jak ji Bůh mohl připravit o to nejcennější, co měla a nechat ji tu naprosto zdravou a samotnou. I když samotnou až tak úplně ne. Marika má ještě bratra, ale s tím si nikdy příliš nerozuměla a spoléhat se na něj ani v této životní situaci moc nemůže. Kromě něj má také ještě nejlepší kamarádku, která se o ni po smrti obou Maričiných nejbližších mužů pečlivě stará, ale která nemůže hopsat pořád jen kolem ní, protože má také svou vlastní rodinu. Nejen, že to nejde, ale ani by to Marika po ní nechtěla.

Po nevydařeném pokusu o sebevraždu Marice dojde, že se musí se svým trápením vypořádat sama. Nějak ten celý zbytek života přežít a doufat, že se snad nějaká vyšší moc nad ní třeba slituje a poskytne jí alespoň drobnou radost, která by dala jejímu osamělému životu smysl. A ač už v to ani Marika nedoufala, osud se nad ní opravdu smiloval a poměrně rychle jí věnoval lék na smutek, který jí jednoho dne zazvonil u dveří.

Přiznejme si, že ne každý čtenář má odvahu přečíst si příběh, o kterém už předem ví, že není nabitý optimismem a prošpikovaný vtipnými hláškami, jak tomu je u spousty současných společenských románů. Přece jen si mnoho z nás chce u knihy většinou odpočinout a spíše se u ní pobavit, než prožívat rány osudu hlavních postav a trápit se nad životními nespravedlnostmi, které jim autor přisoudil prožít. Přesto přese všechno by byla opravdu škoda tento lidský příběh vynechat, a to hned z několika důvodů.

Jedním z důvodů je to, že vás kniha už na prvních stranách vtáhne do děje. Autorka čtenáře nijak nešetří a hned v úvodu mu podrobně vylíčí celou těžkou situaci. S Marikou díky tomu naplno prožíváte její trápení a rány osudu. Díky skvělému popisu atmosféry se s největší pravděpodobností neubráníte ani slzám, které spolu s hrdinkou sem tam uroníte (naprosto upřímně se přiznám, že já jsem se teda neubránila).

Dalším z důvodu je, že Tána Keleová-Vasilková je opravdu zkušená spisovatelka a z jejích řádků je hned na první pohled patrné, že vyprávět umí. Nedělá jí totiž žádný problém namíchat ten správný a vyvážený koktejl dialogů a vnitřních úvah postav, které čtenář hltá slovo za slovem a ještě navíc si sám i říká o přídavek. Co snad lze konkrétně u této knihy autorce lehce vytknout je trochu uspěchaná druhá polovina, která by se nejspíš dala ještě více propracovat a rozvinout. Na druhou stranu ani tento fakt vám nezkalí příjemný pocit z četby.

A v neposlední řadě je to především to, že Lék na smutek je román z normálního a obyčejného lidského života, nikoliv z žádného nedosažitelného světa krásných, úspěšných a bohatých, či nesmrtelných a nepřemožitelných. Je to příběh o tom, co se může stát klidně komukoliv z nás, a to kdykoliv a naprosto znenadání. Je to román o tom, že i v tom nejtemnějším koutě se může z ničeho nic objevit plamínek naděje a tuto skutečnost je dobré mít stále na paměti i v té nejtěžší chvíli.

Ukázka:

Marika se opatrně schoulí k manželovi na širokou postel. Bojí se, aby mu neublížila, ale touží mu být co nejblíž. Ferko ji obejme, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Byla, celé dlouhé roky, ale teď je jeho objetí vzácné jako ten nejcennější dárek. Marika tiše dýchá a vychutnává si tu chvíli – jako by se zpomalil film – každý detail je důležitý. Májový větřík, který si pohrává se závěsy, i svěží vzduch, co proudí dovnitř. Hlasy z ulice… smích… život. V jejich ložnici je ticho. Hrobové ticho. Hledí si do očí a ani jeden nemá potřebu mluvit. Dělají to za ně ruce… dotýkají se navzájem svých úst, čela, nosu, brady a očí, v nichž se ukrývají tisíce slov.
„Byl jsem s tebou šťastný,“ zašeptá Ferko a jemně ji políbí na ústa.
Marika chce namítnout, proč ten minulý čas, ale něco ji uvnitř zarazí. Ví, že nastal zlom, že hry a drobné lži musí odsunout stranou. Už na ně není čas… Pálí ji u srdce.

Komentáře (2)

Přidat komentář

---