Tajemství labyrintu

recenze

Arisbé celý život žije na ostrově. Jediná možnost jak se z něj dostat je projít Labyrintem, který střeží nestvůra, a stát se členem gardy. Ale po té, co se stalo její matce, je zakázáno, aby se o to žena pokoušela. Ale její touha opustit ostrov je silnější než zákaz a tak se do Labyrintu vydá i tak.

V Labyrintu se však stane něco, co nikdo nečekal. Něco, co nikdy nemělo být možné. Arisbé se tak stává záhadou pro mnoho lidí, ale před ní se naopak rozprostírá její minulost, díky čemuž se dozvídá kým vlastně je. Jenže právě kvůli tomu se ocitá v nebezpečí, které je mnohem větší než to, které na ni čekalo v Labyrintu.

Příběh je vyprávěn v ich-formě z pohledu hlavní hrdinky Arisbé. Styl psaní je čtivý, ale občas mi přišel až příliš jednoduchý a některé přechody mezi jednotlivými odstavci působily trochu nepřirozeně. Vypadalo to tak skutečně jen místy a z velké většiny na začátku knihy. S tím, jak se příběh vyvíjel, se to objevovalo stále méně.

Jednoduchost postav je však patrná po celou knihu. Nedá se říct, že by se postavy vůbec neměnily a zůstávaly zaseknuté v tom bodě, ve kterém začínaly, ale byly to nepatrné změny, které nijak výrazně neovlivnily jejich osobnost, ani jí neodporovali.

Rozhodně se nedá říct, že by byly postavy popsány nějak do hloubky nebo autorka zmiňovala víc detailů, než bylo pro příběh nutné. Kvůli tomu působily ploše a to včetně hlavní hrdinky, která sice měla v knize více prostoru, ale ani tak nebyla nějak rozvinutá. Pokud něco, tak kvůli tomu ve spojení s dějem spíše vynikla její naivita a hloupost.

Alžběta Komrsková přišla se skvělým knižním námětem, který je sice inspirován řeckou mytologií, ale nezakládá se na ní. Autorka vymyslela zajímavé náboženství a fungování světa, které je ve své podstatě originální.

To je, ale co se originality týká bohužel všechno. Kniha v sobě spojuje hned několik zápletek, které jsou dobře známé. Ani by nevadilo, že se nejedná o nic nového, ale chybí tomu nějaká přidaná hodnota, která by z těchto dějových linií udělala něco nového. Ale bohužel tomu tak není a i vlivem toho je kniha dost předvídatelná.

Nejvíc mi ale na knize vadí její uspěchanost. Autorka tam přichází s jedním námětem za druhým a žádný z nich není pořádně rozpracovaný. I když se jedná o námět, který by potřeboval víc času, tak se mu autorka věnuje jen pár stran a pak přechází hned k dalšímu. Celá kniha je tak vlastně střídáním jednotlivých scén bez nějakého hlubšího propracování a propojení. Není v ní absolutně žádný čas na to, aby čtenář stihl jednotlivé podměty zpracovat a užít si je než se dostane k něčemu dalšímu.

Dcera ztracených bohů má skvělé téma a převážně i styl psaní. Bohužel mi ale přišlo, jako bych četla koncept, který teprve čeká na to, až ho někdo dostatečně rozvine a dotvoří. Rozhodně to není špatná kniha, ale potřebovala by mnohem více rozepsat a promyslet.

Určitě vás od knihy nechci odrazovat, protože potenciál opravdu má. Jen před jejím vydáním bohužel nebyl zcela naplněn. Takhle je to fajn oddechové čtení, se kterým člověk stráví příjemné odpoledne, ale nevyvolá ve čtenáři ty silné a hluboké pocity, které by za jiných okolností vyvolat určitě mohla.

Za poskytnutí knihy k recenzi děkuji nakladatelství Albatrosmedia - Fragment.

Komentáře (0)