Svět očima A. Einsteina

recenze

Psát recenzi na knihu, kterou tvoří mozaika osobních názorů a myšlenek se mi zdá jako nesmysl. Recenzujte někomu myšlenky. Nota bene recenzujte myšlenky Einsteinovi! Myšlenky, které se zabírají tu spoluprací vědců, tu poválečnou situací v Evropě, tu Maxwellovými rovnicemi a tu zakřivením prostoročasu.
Ale přesto se dopustím té bláhovosti a něco jako recenzi sem vypustím. Je to však spíše snůška mých postřehů a dojmů vyvolaných Einsteinovou knihou.
„Jak vidím svět“ je knihou, jak už je naznačeno pestrou a mnohotematickou. Zahrnuje takřka všechna závažnější témata, o kterých Einstein přemýšlel a kterými se zabýval v časovém rozpětí přibližně 1920 – 1955. Pokud se týká fyziky, řada těch úvah má retrospektivní charakter. Sbírku textů tvoří různé osobní poznámky, dopisy, projevy a stati.
První část knihy nese název totožný s názvem celé knihy - „Jak vidím svět“. Je opravdu různorodá a zahrnuje řadu příležitostných textů, které reagují na konkrétní události a výročí, mnohé z nich mají osobní charakter a jsou věnovány jiným vědcům a filozofům. V této části knihy je opravdu těžké najít společného jmenovatele, i když některé myšlenky jsou frekventovanější než jiné. Mezi těmi, které se objevují s vyšší četností, jsou například úvahy o izolacionismu soudobé vědy (po první světové válce) vyvolané snahou vítězných mocností odříznout ty poražené mimo jiné také od výsledků soudobé vědy. Einstein tuto snahu napadal a volal po revizi této filozofie. Dovolával se podpory a spolupráce a osobně se v této věci angažoval.
V druhé části nazvané „Politika a pacifismus“ naproti tomu není těžké najít společné téma a formulovat jednotnou myšlenku. V rozhárané Evropě, v níž se po Velké válce a válečných reparacích uvalených na poražené státy, probouzel duch nacionalismu, cítil přízrak rodícího se nového konfliktu. Jeho pocity umocňovalo to, že byl Žid a jisté společenské tendence vnímal citlivěji.
Byl vášnivý pacifista. Omítal řešení problémů vojenskými prostředky a vytrvale se dožadoval ustavení nadnárodních mocenských institucí typu OSN a mezinárodního soudního dvora, které by měly pravomoc a prostředky rozhodovat sváry mezi státy a národy. Věřil, že státy a národy budou ochotny na tyto instituce delegovat část svoji suverenity. Jeho názory však z dnešního pohledu vypadají velmi naivně: OSN máme, máme i mezinárodní soudní dvůr či stálý válečný tribunál, ale přesto všechno je válečných konfliktů více než kdykoliv v minulosti.
Třetí a čtvrtá část jsou relativně krátké a jsou věnované dvěma tématům, o nichž už jsem se tu zmínil a která jsou zřejmá z jejich názvů: „V boji proti nacionálnímu socialismu“ a „Problémy židovství“ a reflektují především vývoj v Německu ve 20. a 30. letech. První z nich obsahuje hlavně korespondenci s akademiemi věd v Německu poté, kdy došlo ke krokům vůči židovským intelektuálům žijícím v Německu. Druhá část, respektive čtvrtá kapitola knihy, odráží především sionistické aktivity a snahy o vybudování židovského státu v Palestině a kdy pod vlivem událostí v Německu docházelo k tzv. čtvrté alije. Postoje Einsteina v této věci není třeba příliš prezentovat. O jejich orientaci svědčí to, že byl po vzniku státu Izrael po právu vyzván, aby se stal jeho prvním prezidentem.
O obsahu poslední část knihy s názvem „Vědecké stati“ nemůže být ani na chvíli pochyb. Přestože Einstein získal Nobelovu cenu za fotoelektrický jev, je z této části knihy patrné, co pro něj osobně bylo červenou nití jeho úvah - obě teorie relativity nebo lépe řečeno evoluce teorie relativity. Einstein se vrací k tomu, co předcházelo zrodu tohoto úhelného kamenu moderní fyziky a jde až ke Galileovi či Newtonovi, aby se pak zastavil o Maxwella či Lorenze jako bezprostředních inspirátorů. Píše o pocitech nedostatečnosti, které v něm vyvolala Speciální teorie relativity, a bádání po tom, jak je to doopravdy. Zajímavým momentem je jeho přiznání, že jako první vnímal „logiku“ věci, které se neuměl dobrat matematickým aparátem, se kterým mu musel pomoci jeho přítel, matematik Marcel Grossmann. Najdeme tam ale i „oddechové“ pasáže, jako je vysvětlení podstaty meandrování řek.
„Jak vidím svět“ zcela jistě není komplexní sbírkou všech Einsteinových textů v dané době. Ale je dostatečně reprezentativní na to, aby si čtenář udělal na Einsteina názor jako na vědce, ale především jako na člověka. Člověka, který byl, z dnešního pohledu, takovou celebritou, aby jeho názory byly vyslechnuty a který této možnosti využil, aby se zasadil o bezpečnost a blaho ostatních. Na rozdíl od mnoha jiných nobelistů, kteří mnohdy neviděli dál než ke dveřím své laboratoře, právě toto dělá z Einsteina velkého člověka.

Komentáře (0)