Svět je tak veliký

recenze

Ty i já jsme jeho součástí. Možná jen krátce, možná mnohem déle. Čas v dobách válek neutíká běžným způsobem. Smrt s nadějí se mísí v tratolištích krve i prázdných domovech zničených zdánlivými nepřáteli.

„Válka, uvažoval Etienne, je jako bazar, kde se obchoduje s životy jako s kterýmkoli jiným zbožím – čokoládou nebo kulkami nebo padákovým hedvábím.“

Slepá dospívající dívka Marie-Laure LeBlancová a novopečený voják Werner bez rodinných kořenů z Německa nemají zdánlivě nic společného, a přesto si jejich osudy jdou naproti. K tomu si připočtěte zajímavé prostředí a předmět nebývalé finanční i psychologické hodnoty. To přináší nově přeložený spisovatel do češtiny Doerr.

„Je správné dělat něco jenom proto, že to dělají všichni ostatní?“

Málo postav, ale zdařilý psychologický progres; dobře poskládaný příběh s trochu rychlejším koncem, který mohl být více rozepsán, a to ačkoliv některé pasáže mohly být úplně vyřazeny, jiné více rozšířeny. Přesto jsou to jen nepodstatné výtky, která nikomu nezabrání k tomu, aby si čtenáři užili vyprávění osudů lidí ve francouzském přístavním městě během druhé světové války, ale i nepřátel z řad nacistických pohlavárů.
Dlouho mě tak nic nezasáhlo. Přitom člověk slyšel nebo četl podobné věci již mnohokrát. Jenže tento autor dokáže barvitým způsobem vést naše myšlenky a nutit nás k zamyšlení, i když pokaždé jen krátce, neboť kapitoly jsou příjemně málo obsáhlé. Ale každému se nezavděčí.

*
„Jako šnek,“ slyšela Etienna za dveřmi jejího pokoje. „Je tam zalezlá jako šnek.“
Ona se ovšem zlobila. Na Etienna, že dělal tak málo, na madame Manecovou, že dělala tak moc, na otce, že tu není s ní a nepomáhá jí pochopit svou nepřítomnost. Na své oči, že jí zradily. Na všechno a na všechny. Koho by napadlo, že láska dokáže člověka zabít? Celé hodiny klečela sama v šestém patře u otevřeného okna, kterým dovnitř dul ledový vítr od moře, a postupně ztrácela cit v prstech položených na modelu Saint-Malo. Na jih k Dinanské bráně, na západ k Plage du Môle. Zpátky do Rue Vauborel. S každou vteřinou Etiennův dům víc a víc chladnul, jak se jí otec vzdaloval a vzdaloval.
*

Druhý měsíc roku 2016 je v plném proudu a konečně jsem se dostal ke svému poslednímu knižnímu dárku, který jsem našel pod stromečkem. Pro mě nepopsatelně kouzelný příběh z pera amerického autora, kterého jsem díky brněnskému nakladatelství Moba mohl poznat. Neznám snad ani tolik superlativů, které mi kanou na jazyk, protože dílo Jsou světla, které nevidíme naprosto jedinečným požitkem, který hluboce zasáhne srdce mnohých čtenářek, ale i čtenářů. Možná se některým přeci jen bude zdát, že kniha ničím nepřekvapuje, přesto se podle mě Anthonymu Doerrovi podařilo pohrát s jazykem i dějovými zvraty tak ladně, že nebylo těžké splynout s příběhem z doby druhé světové války. Zaslouženě je ověnčen Pulitzerovou cenou, ačkoliv největší odměnou pro autora bývá stejnak čtenářská základna, kterou jistě bude mít i u nás nakonec velmi širokou.

Komentáře (0)