Středoškolská lovestory o tom, jak je snadné způsobit tragédii

recenze

Esej o tragédii dělá svému názvu čest. Tragédií je v něm až až a esejí jakbysmet. Ale v tom nejlepším možném literárním slova smyslu. Literárním? Literárním young adult? Ano. Esej o tragédii je young adult jak vyšitá a já vám řeknu, proč se bude líbit i těm, komu už sladkých sedmnáct jako hrdinům románu nějaký ten pátek není.

Debutový román americké spisovatelky Elizabeth LaBanové můžeme chápat jako jakési autorčino poděkování tomu, co určilo její další kroky. V jednom z rozhovorů přiznává, že když ona kdysi na střední škole psala závěrečný esej o tragédii, uvědomila si díky němu, že to, co chce v životě dělat, je psát. Šla si za tím a ejhle – vydala první úspěšnou knihu a pracuje na další.

V našich končinách něco jako závěrečná středoškolská práce, jíž by se studenti čtvrtého ročníku před maturitou zabývali, úplně obvyklá není (tedy alespoň co já vím). V Americe je to však běžná věc a maturanti se třesou, aby svůj esej napsali a školu úspěšně ukončili. Nejinak tomu je na internátní Irvingově škole, kam se po prázdninách sjíždí studenti posledního ročníku, aby čelili největší výzvě svého dosavadního života – eseji o tragédii, kterou jim zadává obávaný učitel, pan Simon (rozumějte blázen do Shakespeara, literatury a psaní závěrečných esejí vůbec). Jedním z maturantů je i Duncan. Přidělí mu nejmenší pokoj ze všech, a aby toho nebylo málo, ve skříni na něj čeká kopa cédéček, které mu tam nechal loňský čtvrťák Tim. Ano, ten Tim, okolo něhož se děly všechny ty události loňské zimy.

Tim se Duncanovi na nahrávkách svěřuje se svým příběhem. Příběhem, který se dotýká i Duncanova života víc, než by měl, příběhem, co naplnil kletbu, jež každoročně na školu padá, a hlavně příběhem jedné lásky a tragédie. Timovy lásky k Vanesse, lásky absolutní, opětované jen v krátkých ukradených chvilkách, lásky, která ovlivňuje veškeré jeho bytí. Lásky vedoucí k nevyhnutelné tragédii.

Ano, je to romantika jak blázen. Tim je nešťastně zamilovaný, touží po každé chvilce, kdy Vanessu jen spatří, žárlí na jejího přítele. Nehledá si žádné kamarády, s nikým se nebaví, žije jen pro své myšlenky na ni. Jeho psychice nijak neprospívá ani fakt, že je na Irvingově škole nový, a už vůbec ne jeho vzhled, který je vlastně tím, co celou jeho životní tragédii odstartuje. Tim je totiž albín. Užírá se tím, že není jako ostatní, že na něj všichni zírají, že nemůže vyjít na slunce, aniž by si nenasadil sluneční brýle. Fakt, že je albín, mu doslova leze na mozek a nedovolí mu žít plnohodnotný život.

A toto je charakteristika, která je na LaBanové románu tím nejsilnějším. Samozřejmě – pokud je vám sedmnáct (nebo tak něco okolo), užijete si romantický příběh a lásku hlavních hrdinů se vším všudy. Budete s Timem soucítit, fandit mu, budete nesnášet Vanessina přítele. My, co už středoškolské lásky máme za sebou, se přistihneme, že hrdinům závidíme. Ale je to takové to hezké závidění, kdy se zasníte a přejete si se na chvilku na tu střední vrátit. Ale dost bylo prvních lásek!

Abych se vrátila k tomu, co je na Eseji o tragédii tak dobrého a výjimečného. Je to schopnost autorky do velice čtivého a napínavého příběhu vepsat opravdová moudra (ať už při tom vychází z klasické literatury více či méně) a ukázat na konkrétním případu, co s člověkem dělá jeho sebevnímání a vztah k sobě samotnému. Esej o tragédii je o tom, co můžeme způsobit, když si sami sebe nevážíme a dovolíme ostatním, aby nás zničili. Přečtěte si tuto knihu ne proto, abyste zavzpomínali či si prožili středoškolskou lovestory. Přečtěte si ji proto, abyste nedělali podobné tragické přešlapy, jaké dělá románový Tim. Abyste si vážili svého života, své lásky a především sami sebe.

Komentáře (0)