„Román by měl vzbudit řadu drobných užasnutí“

recenze

Ostrov Lhářů (2015) / Pihtipudas (453 views)
„Román by měl vzbudit řadu drobných užasnutí“
Přečetla jsem Ostrov Lhářů. Dvakrát. Poprvé v anglickém originálu, podruhé v českém překladu. Poprvé jsem četla nedočkavě, hltala jsem stránku za stránkou a nutně potřebovala zjistit, co se stalo, o čem to celé je, proč se tam pořád jenom lže (a kdo lže)? Podruhé jsem si čtení dávkovala po částech, vychutnávala si narážky, myšlenky, metafory, jednotlivé věty i kapitoly. V jednom byly obě čtení stejné: konec mě dostal. Přikoval k židli. Nedovolil mi nadechnout se. Omráčil mě svou nevyhnutelností a krutou prostotou.

Když zabrouzdáte na internetu, abyste se o knize Ostrov Lhářů (v angličtině We Were Liars) něco dozvěděli, moc toho nezjistíte. Na oficiálním webu, nebo spíš blogu knihy, se nedočtete víc, než nicneříkající anotaci, rodokmen rodiny Sinclairů a pár ohlasů z recenzí. To vše doplněné o spoustu obrázků, fotek, rukou popsaných citáty z knihy. Možná vás to trochu naštve, že se nic nedozvíte. Jenže ono to má své opodstatnění. Jakmile se začtete, oceníte to, že jste dopředu nic nevěděli. A můžete si být jisti, že to taky dál nepustíte. Ne kvůli tomu, že vás k tomu vyzývají v anotaci (Přečtěte si to. A jestli se vás někdo zeptá, jak to skončí, prostě LŽETE!), ale protože to prostě nechcete nikomu říct, abyste mu nezkazili čtenářský zážitek. Jenže jak někomu vysvětlit, proč by si měl přečíst knihu, o které mu nic nemůžete říct? Třeba takto.

Představ si soukromý ostrov, léto a bohatou rodinku, která na tom ostrově tráví každé prázdniny. Součástí rodiny jsou i čtyři Lháři. Cadence, Mirren, Johnny a Gat. Je jim patnáct, užívají si volna, jen tak se poflakují, cpou se zmrzlinou a svět jim leží u nohou. Na první pohled se zdá, že je nic netrápí. Že je nemá co trápit. Střih. Vypravěčka Cadence je o dva roky starší. Má za sebou ošklivou nehodu, při které ztratila paměť a nepamatuje si, co se v „létě patnáct“ na ostrově stalo. Trpí migrénami, lituje se, štve ji, že jí nikdo nechce nic říct. Příbuzní na její neustálé dotazy odpovídají vyhýbavě, někteří členové rodiny se chovají podivně. A Cadence si pořád nemůže vzpomenout. Co se stalo? Proč jí lžou? Nebo snad lže ona?

Ostrov Lhářů je kniha složená z tolika ingrediencí, že snad ani nejde říct, komu ji doporučit dřív. Fanoušky (a hlavně fanynky, co si budeme nalhávat) romantických příběhů vyprávění o částečně zapovězené, částečně nenaplněné a částečně jediné lásce zcela jistě dožene k slzám. „A přesně v tu chvíli, kdy na něj oknem dopadaly sluneční paprsky, v míse na lince jablka, ve vzduchu vůně dřeva a oceánu, jsem tomu začala říkat láska.“

Román se díky thrillerovým prvkům, nehodě zahalené tajemstvím a drsným narážkám (pochopíte při druhém čtení) bude líbit i čtenářům, kteří na sladké řečičky a teenagerovskou romantiku zrovna nejsou. „V hlavě mám obra a ten má v ruce rezavou pilu. Při práci si pozpěvuje a šklebí se, porcuje mi čelo, prořezává se mou myslí skrývající se pod praskajícími kostmi. Mám necelé čtyři týdny na to, abych zjistila pravdu. Polykám prášky. Zapíjím je vodou. V pokoji je tma.“

A v neposlední řadě Ostrov Lhářů zaujme všechny, kdo ocení jazykové hříčky, chytré psaní a originální příběh. „Trpím migrénami. Netrpím blázny. To slovo znamená v obou větách skoro totéž, ale vlastně ne tak docela. Trpět. Mohli byste říct, že to znamená vydržet, ale to by nebylo úplně přesné.“

Přečtěte si to. Poprvé kvůli tomu, abyste se dozvěděli, jak to bylo. A podruhé proto, abyste si ten příběh vychutnali ještě jednou. S otevřenýma očima. S husí kůží na rukách a mrazením v zádech. A hlavně nic neprozrazujte. Lháři taky neprozradili dřív, než nastal ten správný čas…

Komentáře (0)

kniha Ostrov Lhářů recenze