Stojíme o svobodu?

recenze

Opuštěná společnost (2017) / Lector

Erika Taberyho není nutno příliš představovat. Existuje početný zástup čtenářů Respektu, jehož je Tabery dlouhá léta šéfredaktorem, a samozřejmě, že existuje nemálo těch, pro něž je Tabery typickým reprezentantem „pražské kavárny“ a tedy zosobněním této nedefinované, ale o to více jistými skupinami české společnosti proklínané množiny intelektuálů „jednajících proti zájmům českého státu.“
Tabery se rozhodl popsat svoje pocity a dojmy ze současného stavu české společnosti, zasadit je do historického a širšího geografického kontextu a výsledný kompilát v podobě historického eseje vydat. Kdo sleduje Taberyho práci delší dobu, ví, že tato kniha není v autorově tvorbě žádným zvláštním milníkem a plynule a konzistentně navazuje na jeho texty a vyjádření v Respektu i jinde.
Název knihy si autor zvolil pod dojmem, že česká společnost, byla opuštěna politickou reprezentací a ponechána svému osudu a vlivu populistických sil, které se jí chopily v časech tzv. imigrační krize. Ve společnosti zavládl chaos, který v ní v podstatě panuje dodnes.
Tabery svůj rozbor české společnosti na počátku 21. století zakládá na srovnání se situací v tzv. první republice. Velký prostor věnuje Masarykovým ideálům i jeho praktických politickým krokům a v menší míře i dalším významným postavám předválečné republiky (především Peroutkovi i Čapkovi). Znalost jejich díla, respektive energie a čas, který autor věnoval studiu těchto osobností, je hodný (R)respektu, ale je tak trochu otázkou, zda je to pro daný účel nezbytné. Budiž, asi není od věci významné osobnosti našich dějin častěji připomínat zvláště mladším čtenářům. Ale protože období budování rozvinutého socialismu nevěnuje, až několik pomyslných zastávek spojených především s osobností Václav Havla, větší pozornost, je výsledkem určitá diskontinuita, která je však pro snahu popsat soudobou českou duši, docela důležitá.
Ale pohnutky k tomu, proč se Tabery tolik zaobírá Masarykem a v novějším období také Havlem, jsou nabíledni. Jsou pro něho etalonem mravního státníka, kterého se nám po smrti toho druhého už nedostává, a je otázkou, zda z Blaníku někdy takový vyjde. Další pohnutkou je to, že současnému českému státu chybí idea, chybí nám vize, k níž bychom se upínali a historicky nejbližší idea je ta, kterou zformuloval Masaryk a ze které pak čerpal i prezident Havel. Absence idejí a společné vize je patrná zejména dnes, kdy je nahrazována rádoby pragmatickou politikou bez obsahu a bez skrupulí. Do jaké míry je tento přístup efektivní, ukáže čas, ale nelze nepřipomenout slova Jiřího Kovtuna: „Malý národ jako Čechové, jak Masaryk učil, se mezi ostatními národy neudrží šovinistickou předpojatostí a oportunistickým chytračením, nýbrž mravní kvalitou a neohroženým trváním na univerzálních proudech vlastní tradice.“
Právě idea české státnosti je tématem, kterým autor logicky otevírá svůj esej, aby pak popsal některé atributy moderního státu, respektive spíše negativní jevy s nimi spojené.
A tak se dozvídáme o populismu, jímž adepti politických funkcí v nedostatku vyšších omotávají veřejnost, aby ji „zfázovali“ se svými představami a cíli, dozvídáme se o stavu českých médií a alternativě, kterou k nim vytvářejí sociální sítě, čteme si o pohnutkách a historii myšlenky diskreditovat nevládní neziskové organizace jako představitele občanského života – života, který nezapadá do konzervativních představ politiky realizované a ovládané politickými stranami. Samozřejmě se autor nemohl vyhnout tématu intelektuálů – tradičnímu nepříteli lidí s autoritářskými sklony.
Velkou pozornost Tabery věnuje i vnějšímu prostředí, které – někdy uměle - výrazně ovlivňuje naše vnitřní dění. Na více než dvaceti stranách je pozornost věnována klíčovým geografickým faktorům, především EU, Německu a Rusku. Jako červená nit se pak knihou táhne tzv. imigrační krize, která v době psaní knihy Tabery výrazně ovlivňovala a k níž se opakovaně vrací. V širším kontextu člověka napadá, že jde o klasický projev mediálního fenoménu „agenda setting“, jímž se Tabery snaží českou veřejnost přesvědčit, že to je kardinální problém současné české politiky. Lze s ním souhlasit v tom, že to je problém, který pomohl připomenout některé naše rysy, ale zejména nám ukázal slabiny české reprezentace.
Pokud se autor zabýval dvěma významně pozitivními osobnostmi české politiky, rozhodl se věnovat prostor i dvěma kontroverzním, jejichž „státotvorný“ potenciál se rozvíjí i po vydání této knihy. Těmito dvěma osobnostmi jsou Zeman a Babiš. Tabery demonstruje jejich názorový vývoj a postupný příklon k populismu a fascinaci autoritářskými režimy v případě Zemana, a osobní touhou po moci v případě Babiše.
Taberyho úvahy a charakteristiky jsou obvykle velmi přesné a výstižné. Je nutno ocenit střízlivý styl bez velkých emocí a bez snahy o konfrontaci pracující především s informacemi a fakty. Je-li však cílem knihy otevřít oči části společnosti, která vývoj posledních deseti let akceptuje, aniž by se nad ním pozastavila, pak lze asi namítnout, že trocha emocí by textu neuškodila, neboť, jak sám autor uvádí: prostými daty a suchými informacemi dnes lze veřejnost jen těžko přesvědčit. Jsou to právě naše postoje a názory, které Tabery opakovaně zkoumá a podrobuje hodnocení. Nevycházíme z něho příliš dobře, ale opravdu je to rys češství? Odmítáme-li imigrační vlnu, je to tím, jací jsme, nebo tím, jak pracuje náš establishment? To není projevem alibismu, protože ve výsledku jsme to my všichni, kdo jsme za naši politickou reprezentaci odpovědní. Tabery se v této souvislosti ptá: „Jsme zemí humanismu, evropanství, svobody, otevřené diskuse a občanské společnosti, jak si otec zakladatel přál? Pakliže je odpověď kladná, proč zrovna dnes tolik lidí tyto ideje odmítá?
Esej je autorovým „vyznáním“ a není proto divu, jaké obsahuje názory a stanoviska. Kdo trochu zná Taberyho práci, nemůže se divit. A je to v pořádku, protože publikovat svoje názory, zvláště pak takto kultivovaně, může každý, kdo má co říci. Přesto všechno si ale lze trochu postesknout, že je škoda, že autor nepodrobil kritickému obzoru i ta témata, která obhajuje, a navíc jsou v knize velmi frekventovaná.
Prvním z nich je Evropská unie a naše sounáležitost k ní. Je nerozumné a neodpovědné tvrdit, že naše republika si může dovolit přepych žít mimo toto společenství. Máme-li pocit, že nyní nejsme pro Evropu moc důležití, pak si zkusme představit, jak bychom pro ni byli důležití jako malý stát, který se sám ohradil ploty. Ale o Evropě by se mělo seriózně diskutovat a navrhovat řešení ke zlepšení. Jen tak má tento projekt naději na uzdravení. Nechat šířit sepsi je stejně bláhové, jako amputovat zdravé končetiny v domnění, že je tím zachráníme. Ale právě ta kritická diskuse ve vztahu k našim zájmům mi v knize chybí. Bagatelizování našeho zápasu o pomazánkové máslo Taberymu a jeho myšlenkám příznivce nepřidá, pokud chce knihou oslovit více lidí než „několik“ intelektuálů a sympatizantů.
Stejně tak tomu je u tématu imigrační krize. Tabery poukazuje na iracionální přístup Zemana, Babiše, vlády k tomuto problému a jeho populistického zneužití a následnou polarizaci společnosti. Odkazuje na vstřícný přístup západních zemí, ale už neanalyzuje, jak se ten přístup projevil na změnách v politické struktuře těch zemí a to, jak se tyto země obávají každých voleb. Ano, Tabery se dovolává konstruktivní veřejné debaty těchto osudových témat, protože jen tak může veřejnosti nastínit, zda je čeho se bát a jaká řešení můžeme přijmout, ale sám ve své knize konkrétně v tomto případě do takové debaty, byť formou monologu, nevstoupil. Tato výtka by nezazněla, kdyby se toto téma v knize opakovaně nevracelo, a nebylo tak patrné, jaký význam má pro samotného autora.
Uvážím-li závěrečná kritická slova na adresu této knihy, vyvstává mi z toho, že kniha jako taková asi vzájemnému smíření české polarizované společnosti mnoho nepřispěje.
Ti, kdo jsou v táboře (a já do něho patřím také) zastávajícím myšlenky Taberyho (a jiných dalších intelektuálů – nebojím se použít toho slova v pozitivním významu), se díky jeho knize dále utvrdí ve své pravdě.
Obávám se však, že ti z opačného konce názorového spektra, vezmou-li knihu vůbec do rukou, ji budou považovat za tendenční a nehodnou hlubšího zamyšlení. A to je obrovská škoda.
Ačkoliv jsem rád, že kniha, podobně jako Snyderova „Tyranie: 20 lekcí z 20. století“, spatřila světlo světa, stále však mám pocit, že chybí kniha, která nás sbližuje, nikoliv rozděluje.
Proto si asi budeme ještě dlouho klást otázku, jež tvoří název této recenze. Doufám, že nenastane den, kdy otazník nahradíme vykřičníkem a kdy se z otázky nestane nenaplněné přání.

Komentáře (6)

Přidat komentář

---