Stinná láska a světlá sebevražda

recenze

Nadčasové téma nešťastné lásky v poněkud starším lyrickém kabátu. Je však Goethe dalším, který za tento klišé-motiv sklidil nezaslouženou slávu? Ustálené spojení wertherovská horečka není nejednomu literárnímu odborníkovi či alespoň nadšenci cizí. Je tu však ještě jedna okolnost, která toto dílo činí o něco lepší, motiv tolik charakteristický pro tuto knihu. A tím je sebevražda.
Když se čtenář přenese přes tenkou jazykovou bariéru soušasného světa od dřívějšího, což je obvykle otázkou maximálně desítky stránek, procitne do Wertherových nadšeníplných a přitom zároveň tolik melancholických úvah. Myšlenka na sebrání vlastního života se sice objevuje až ke konci, její motiv pluje mezi řádky téměř celou knihu. Jakým způsobem však Goethe téma jako je toto podal, nemá obdoby.
Myšlením Lotty by člověk skoro lhostejně a nadřazeně pohlížel na Wertherovo nešťastné, zdánlivě unáhlené činění, obšasné jiskrné chvilky, kdy barvitě popisuje slasti života, a prokousal by se tak celou knihou s nepochopením. Tento postoj prvotně zachvátil i mě, oči mi otevřel až melancholický skok hlavního hrdiny spojený se smůlou, jenž ho poté provázela. Vrtěla jsem nechápavě hlavou nad zkaženou společností a litovala toho, s nímž jsem se poté i já ztotožnila. Stačí se pramálo textu podvolit, shodnout v několika názorech a jste tam, kde vás autor chtěl mít. U pochopení.
Goethemu se dle mého názoru ve své době podařilo nemožné: uhájit svému hrdinovi právo na sebevraždu. A snad poté i svému příteli, jenž mu byl předlohou. Jeho cílem nebylo vyvolat vlnu sebevražd u čtenářů této knihy, ani podpořit takto činící z jiných důvodů. Chtěl uhájit bolavé následky lásky, uhájit svého hrdinu, poukázat na jinou stranu sebevraždy. Ponechal v ní varování jaká láska je, přestože v ní budem navždy nepoučitelní.

Komentáře (0)