Stará SF škola v moderním hávu

recenze

Prstenec singularity (2012) / steppen-wolf (462 views)
Stará SF škola v moderním hávu
V daleké budoucnosti nahradilo
individuální lidskou existenci všelidské kolektivní supervědomí
zvané Společenství. Jeho inženýři vybudovali kolem Země
Prstenec - obří vesmírnou stanici, obklopující celou planetu
tak, jak přirozené prstence obklopují například Saturn. Před
několika desítkami let však Společenství odešlo do jiného
vesmíru a spolu s ním zmizelo ze zemského povrchu i devadesát
procent lidské populace. Zbytek lidstva nachází nový způsob
existence v podobě shluků: bytostí tvořených vedomím několika
jedinců...

To je svět, do kterého nás uvádí
debutový román vycházející hvězdy britské SF Paula Melka.
Román, který získal ceny Locus a Compton Crock Award pro nejlepší
debut, byl jedním z kriticky nejopěvovanějších titulů roku 2008
a mezi SF fajnšmekry u nás také nejočekávanějším. Přistupovat
k takovému dílu bez předsudků je pak pro recenzenta hodně
obtížné. Naštěstí, na rozdíl třeba od žánrově příbuzného
a podobně očekávaného filmového Promethea, Prstenec
singularity
vložené naděje nezklamal.




Apollos Postolopulos je budoucí
kapitán kosmických lodí, který se na svůj úděl připravuje
prostřednictvím tvrdého tréninku v Rocky Mountins. Není to však
jeden člověk, ale shluk - pět mladých mužů a žen telepeticky
propojených do jediné bytosti, což násobí a umocňuje jejich
schopnosti a dovednosti. Strom, Meda, Kvanta, Manuel a Moira, jak se
jednotliví "členové" shluku jmenují, jsou se svým
údělem smíření a vyrovnání; lépe
řečeno, přijímají jej jako běžnou, přirozenou součást
života, podobně, jako my bereme za samozřejmost život v rodině.
Jak se však děj románu rozvíjí (trénink se stává smrtelně
nebezpečným, objevují se sabotáže, někdo usiluje

o Apollův život...), začínají
plynout na povrch negativa existence ve shluku: ztráta osobní
svobody, intimity a soukromí, nemožnost se samostatně rozhodovat,
nebo si odpočinout od "vnitroshlukových" sporů, daných
povahovými rozdíly jednotlivých členů.

Jak se postupně rozvíjí linie
nebezpečí a intrik, mění se konvenční a k "systému"
loajální shluk Apollos v rebela: ke slovu přicházejí negativní
zkušenosti ze života ve shluku, poznání, že v dokonalém systému
"jest cosi prohnilého," i mládežnické generační
rebelantství, které díky existenci shluků nabírá dost
neobvyklých rozměrů.




Samotné téma shluku je vynikající a
dobře rozvinutý nápad, který sám o sobě zajišťuje Melkovi
cenné body. Není však jediným, kterým román oplývá. Rozvoj
posthumanistického lidství, či genetické machinace i manipaluce
ze strany umělých inteligencí, to vše autor dokáže smíchat
spolu s hutným a napínavým dějem do nadmíru chutného koktejlu.
Román těží z těch nejlepších tradic klasické hard SF (sám
Melko přiznal, že jeho velkými inspirátory byly Theodor Sturgeon
a Robert A. Heinlein), a oplývá přitom starobylým a dnes velmi
vzácným pocitem zvaným "Sence of Wonder." Ano, TÍM
"Sence od Wonder." Oním pocitem fascinace vesmírnými
dálavami, budoucími možnostmi techniky a vědy i údiv nad
nekonečným růstem lidstva, který byl alfou a omegou science
fiction "Zlatého věku," a kteří žánroví čtenáři
mladších ročníků již ani neznají. Prstenec singularity
jím dýchá tak, jak se to daří málokterému z jeho pobratimů z
nové hard SF. Současně ale přináší i v tak (zdánlivě)
vyčerpaném subžánru originální a svěží nápady, a také
postmoderní stavbu románu a současný způsob vyprávění.
Autorova snaha vytěžit to nejlepšího ze starého i z nového,
vzít osvědčené recepty sci-fi ze 40. a 50. let, obohatit je o
nové vědecké myšlenky a předložit je současnému čtenáři v
současném literárním kabátě je evidentní. A povedená.




Paradoxně je to ale právě
postmoderní metoda vyprávění, respektive její občas řemeslně
nejisté zvládnutí, co je nejslabší stránkou knihy. Ve snaze
udělat příběh co nejčtivější je román místy až příliš
stručný a děj někdy odsýpá příliš rychle, ke škodě
imaginace vyprávěného. Některým složitějším motivům by
prospělo dopracování a rozvedení. Stručnost a metoda "rychlých
střihů" je sice módní a skvěle se hodí pro odpočinkovou a
akční četbu, román si však sám klade vyšší nároky. Domnívám
se, že zmíněné výtky jsou důsledkem autorovy debutantské
nezkušenosti; jedná se o "dětské
nemoci," které bude mít Melko možnost v dalších dílech
odstranit.

Bohatství motivů, napínavý děj,
myšlenková závažnost i snaha oživovat zapomenuté SF subžánry
a představovat je mladším generacím čtenářů dělají z
Prstence singularity jeden z nejzajímavějších new hard SF
románů posledních let. Prestižní ocenění, jež se dílu
dostalo, je, myslím, zasloužené.  

Komentáře (0)

kniha Prstenec singularity recenze