Soused sousedovi vlkem

recenze

Pětidomí (2018) / katy238
Soused sousedovi vlkem
Obliba českých detektivek celkem stoupá a musím říct, že co jsem se oprostila od antipatie k českému prostředí, nestačím se divit, kolik takových titulů v posledních letech vyšlo. Autoři mi příliš známí nejsou, do znalce mám daleko, ale prostředí, se kterým v příbězích pracují, již ano. Některé autoři se pouští i do minulosti, avšak nikoliv Tomáš Přibyl v knize Pětidomí, které popisuje dobu současnou a dost aktuální (ne, Covid ne, kniha byla vydána v roce 2018) v poklidném proudu kapitol.

Příběh začíná u opuštěné a nastartované škody Felicie, ze které pachatel utekl a dle dedukce vyšetřujících policistů se mohl schovat jedině ve skupině vilek a baráčků, zvaných Pětidomí. Zkrachovalý developerský projekt dal vzniknout pětici semknutých domků, které jsou však semknuté jen na první pohled. Za jejich zdmi se neděje nic, co by naznačovalo jakoukoliv sounáležitost. Což ani v běžném životě naprosto nikoho nezajímá včetně obyvatel samotného Pětidomí, ale kapitánku Věru Kostohryzovou a jejího mladšího kolegu Tomáše Kabátníka to zajímá velice. Jmenovaná Felicie totiž přijela od vykradené pobočky České pošty a lupiče by bylo potřeba dopadnout. Jenže to není tak jednoduché, jak to na první pohled vypadá.

Soudní příkaz k pohlídce domů se získat nedaří, počasí nikomu a ničemu nepřeje, psovod se zdržel někde daleko a celkově je atmosféra kolem opuštěného automobilu dost špatná. Kapitánka chvíli krouží s neblahým pocitem kolem blafajícího auta, nervózně sleduje i přilehlý les a nakonec se rozhoduje vstoupit do životů obyvatel několika domečků a zkusit štěstí i tak. Začne tak nenápadně rozkrývat osudy jeho jednotlivých obyvatel a mozaiky jejich příběhů.

Postupně tak nalezne postarší snaživou matku dospělého a rozvádějícího se syna, který zachraňuje svůj restaurační byznys, mladou záškolačku bez mámy s tátou na ostří nože, totálně vyhořelého podnikatele bez touhy po ničem, natož po své milence, mladou maminku zblázněnou do dětského světa a všeho kolem něj (ta štvala třeba mě) a nakonec podivínského programátora se zálibou v placené společnosti. Kapitánka si postupně projde panoptikem sousedů, kteří po vyložení vlastních osudů neváhají jednoho či druhého souseda označit za určitého a jasného pachatele, i když o něm ví méně než kulové. Někteří dokonce nevědí všechno ani jeden o druhém v jednom domě.

Kapitánce i jejímu mladému kolegovi je však nad slunce schované za mraky jasnější, že je nutné střípky informací poskládat do souvislého obrazce a rozkrýt poodhalená tajemství jednotlivých obyvatel domů. Lupičem totiž může kterýkoliv z nich bez ohledu na jejich ponuré pohledy k oknům sousedů.

U Pětidomí na mě jednoznačně zafungoval efekt, že i obal prodává, protože obálku má udělanou skvěle. Je sice pravda, že s popisovaným Pětidomím mají zobrazené baráčky společného pramálo (nic), ale grafik odvedl dobrou práci. Příběh samotný je vyprávěn z pohledu třetí osoby a ubíhá pomalu, ale jistě. České reálie byrokratických průtahů, pocitů nadřazenosti některých z titulu jejich funkce i úslužných úřednic je natolik reálný, že si téměř každý čtenář má šanci vybavit si konkrétního blba ve svém životě, ať již z práce nebo úřadu, a při té vzpomínce se opět zdravě vytočit. Hrdinové knihy bojují s tím samým. Jinak je však kniha založena na dedukci, detektivní práci, využívání moderních technologií a zdravé drzosti. Zpočátku jsou linie příběhu dvě, kdy kapitánka Kostohryzová vede vyšetřování kolem vilek a Tomáš Kabátník na vykradené poště samotné, brzy se však sejdou, vše se propojí a vyšetřování nabere další směr.

Příběh není nijak akční, a i když napínavější momenty zde jsou, nejedná se o žádnou jízdu ve stylu Smrtonosné zbraně, ale spíše jako když přenesete detektivku z nedělního odpoledne do knihy. O to více se mi příběh zdál uvěřitelnější, protože přiznejme si, u nás se toho moc akčního neděje, tak proč by si autor měl cokoliv přikrášlovat. Ale ani tak kniha není nudná. Spíše nepříjemně pravdivá.

O zločin samotný totiž ani nemusí jít vždy v první řadě. Právě prostředí sevřených vilek, jejich do sebe zahleděných obyvatel a výpovědi z každého jednoho života mohou připomenout čtenáři nepříjemný jev dneška. Kolik toho víme o místě, kde žijeme? Kým jsme? A co když jednou ukáže někdo na naše okna s úsečným sdělením, že právě tam žije ten, kdo nejvíce zaslouží být potrestán?

A co když bude jednou ten obviňující prst naším vlastním…

Komentáře (0)

kniha Pětidomí recenze