Slovenský venkov v magickém realismu

recenze

Každá doba má své literární idoly, které se jejich nadšení fanoušci snaží napodobit a možná ve skrytu duše i trumfnout. Byla tu doba, kdy se v nakladatelstvích hromadila kvanta rukopisů o šikovných mladých čarodějnických učních, pak zase rukopisy plné trollů, škřetů a jiných hobitích příbuzných. Dneska jsou v kurzu romantické hrůzostrašné příběhy o nešťastně zamilovaných upírech, vlkodlacích, či andělech ve stylu Stmívání. Z toho důvodu je pro čtenáře či recenzenta velmi překvapivé, když se mu do rukou dostane rukopis literární eléva, který se obsahově vydává zcela jiným směrem, jako je to v případě titulu „Vykupitel duší“ začínající slovenské autorky Ivety Pačulové.

Děj kniha nás totiž zavede na slovenský venkov někdy na konci 19. století. Už počáteční stránky jsou jakoby předzvěstí, jaký příběh se autorka rozhodla prezentovat. Vstupujeme totiž do děje nevídanou, až apokalyptickou bouří devastující vesnici a okolí. Stejně tak bouřlivé a dramatické jsou totiž i osudy hlavních hrdinů našeho příběhu, bratří Matěje a Imra z rodu Halajů. Oba právě založili rodinu a v onen bouřlivý den jim do životů vstoupí hříšně krásná mladá cikánka, kterou na pokraji smrti najdou spolu s jejím novorozencem na prahu domu. Cikánka během večera umírá, a tak kromě čerstvě narozeného nového člena Halajů jim osud nečekaně nabídne i další malé dítě, malinkou krásnou cikánečku, teď už vlastně sirotu. V zatím bezdětné rodině Imreho je přijetí malého, cizí dítěte, k tomu ještě z neznámé romské rodiny, problematickou zkouškou soudržnosti celého rodu.

Ale k mému překvapení se autorka nevydala směrem k melancholickému popisu těžkého života dítěte z odsuzovaného etnika. Dokonce se nedá vlastně mluvit o tom, že malá cikánečka je ta hlavní postava, kolem které se točí děj. Příběh se totiž rozbíhá vícero směry. A tak knihu zaplnila množstvím dalších postav, které jen stěží lze nazývat vedlejšími. A to nejen pro jejich vliv na jednotlivé dějové situace, ale především pro jejich dokonalou charakteristiku, zcela jedinečnou a nezaměnitelnou. Od místní bylinářky Jolany, přes obecního blázna Vila, dobrotivého starého faráře, až po černou ovci dědiny, syna panovačného rychtáře.

Iveta Pačulová ale nenapsala další venkovskou rodinnou ságu jako „Věčně zpívají lesy“ či „Tisíciletá včela“. Vložila tam i kus své originality ve formě fantastického prvku, kterým se jakoby pokoušela trochu zasahovat do oblasti magického realismu.Je to postava zvaná Nikto, ani bůh, ani smrt, ale jakási božská entita skvěle doplňující a propojující hlavní děj, přitom sama o sobě jakoby měl svůj vlastní příběhový život.

Celý příběh je hlavně vyvážený. Nejsou tam žádná hluchá místa, ani jednotlivé kapitoly nebyly žánrově zcela jiné. Za dokonalé beru především charaktery postav. Při jejich množství jsou skvěle odlišené, každá má svoji jednoznačnost. Ale hlavní pozitivum vidí v autorčiným umění neustále udržovat dramatičnost, napětí. A to bez nějakých excentrických absurdit. Láska je bez srdceryvných vášní, milostné touhy bez zbytečné pornografie, smrt a umírání bez zbytečného patosu. Vše přitom tak uvěřitelné, jak to na takových dědinách někdy na konci 19. století vypadalo. Aspoň našich představách.

Komentáře (0)