Síla lidské duše v trýzni i touze

recenze

Již dlouho jsem nečetla tak silnou knihu, ne snad příběhem, ale silou, s jakou autorka vnikla do duše hlavní hrdinky a každou vteřinu s ní žila.

S humorem až k černotě duševních propadů, které jsou tak syrové, tak bolestivé, že se vám bude tajit dech: Přitom to není tak zlé, citlivě popsaný příběh a jeho zákulisí v hlavě se zdá jako nevinný ženský román. Tedy, hned v počátku.
S humorem začínáme, úchvatný styl velmi připomíná Betty McDonaldovou a začínáte mít pocit, že tady to všechno dobře dopadne.

Sešup dolů a do podivné poslední třetiny.
Jenže, jak přibývá černoty, ubývá humoru a s neskutečnou slovní grácií vám autorka vezme ten nadhled. Způsobem, že si to ani neuvědomíte. Nebo ne hned. Humoru je stále méně a méně a začíná období nepěkného bilancování života, nostalgie, hořkosladkých dnů a vyčerpávajícího boje s něčím, co je až na konci knihy konečně pojmenováno.

A znovu musím říci, že přitom se zdá, že vůbec o nic nejde, že stále procházíme románem skoro tuctovým, který prostě jen tak nějak jinak chutná. Autorka je úžasná v tom, že tak nenápadně, tak mistrně přidala do svého povídání emoce, které vás vezmou přesně tam, kde je sama hlavní hrdinka Marta.
Čtyřicetiletá Marta se skomírajícím manželstvím je ženou, se kterou prožijeme zhruba rok, sem tam se vrátíme ve vzpomínkách do šťastnější i méně šťastné minulosti. Mnohdy jsem měla pocit, že právě v těch vzpomínkách bych s ní ráda setrvala déle a prožila si více dnů.
A pak už nevíte
S koncem románu skutečně nevíte, jestli tohle je vítězství
Nebo porážka.
Nebo porážka, která je vítězství nad silami osudu.
Nebo vítězstvím, které je vlastně jednou velkou Martinou porážkou.

Ale to už je úkol pro každého čtenáře, vstřebat tento rozhodně netuctový román a zažít si právě tu jedinečnou emoci, kterou zanechává


A ano, rozhodně bych se ráda podívala, jak to Marta zvládla za rok, dva, deset. Jestli to, s čím se s ní loučíme, došlo naplnění.
Argo, 2023
Meg Masonová, přeložila Michaela Ritter Konárková

Komentáře (0)