Sestry pod vycházejícím sluncem

recenze

Už dlouho jsem chtěla vyzkoušet některou z knih opětované autorky Heather Morrisové. V době, kdy vyšel bestsellerový Tatér z Osvětimi jsem však byla přehlcena podobnými příběhy a vlastně stále ještě jsem. Z prostředí japonského zajateckého tábora jsem ještě žádnou knihu nečetla, a tak jsem se s nadšením vrhla na tuhle slibnou novinku.

Ze začátku jsem měla problém se zorientovat v postavách. Zejména v úvodních kapitolách se objevuje poměrně velké množství postav najednou, kterým se navíc jednou říká křestním jménem a hned v závěsu příjmením.
Co mi ale absolutně nesedlo, byl styl psaní. Prvních asi sto stran jsem neustále přemýšlela, proč tomu tak je. Er-formu totiž obvykle preferuju. Tentokrát byl však příběh podán takových způsobem, že si držel odstup a nevyvolal ve mně žádné emoce. Přestože bych se sestrami rozhodně neměnila, nevytvořila jsem si k nim absolutně žádný vztah. Nebála jsem se o ně. Čekala jsem, že mě jejich osud vezme za srdce, ale bohužel se tak nestalo. Někdo by mohl možná říci, že se v knize toho moc neděje a že v dnešní době nás autoři musí čím dál více šokovat. V téhle knize nenajdete drastické popisy, ze kterých nebudete moci spát. Na druhou stranu si nemyslím, že je to něco, co by mi chybělo.  Ony pouze dané události na mě nezapůsobily tak, jak bych čekala. A přitom si dokážu představit, že kdyby stejný příběh byl podán trochu jinak, dokázal by mi zlomit srdce. Pokud vás zaujala anotace, doporučuju udělat si na knihu vlastní názor.

Komentáře (0)