Sestřiččin sen o sněhu

recenze

Na Sibiř (2013) / Bolkonská
Na Sibiř

Pořád jí je zima. Když stojí s otcem v malém přístavu a sleduje připlouvající parník, vítr jí fouká do očí tak prudce, že jí tečou slzy. V noci se z chladného podkroví vytratí i s bráškou ven, do stájí, a přitulí se ke krávě. To musí být nejteplejší místo na světě.

Pořád jí je zima. Přesto sní o cestě na dalekou Sibiř. Určitě je tam hezky.

Našemu knižnímu trhu vládnou poslední dobou severské krimi romány, ženská erotická literatura, a k tomu spousty thrillerů, mysteriózních, fantasy, kdo ví co ještě. Hlavně aby nechybělo napětí. Pokud jste z tohoto všeho unavení a hledáte něco jiného, je dost možné, že to najdete v Pettersonově útlé knížce Na Sibiř.

Ne že by se tam nic nedělo. Někde v polovině příběhu se dokonce objeví německá vojska – druhá světová válka se samozřejmě nevyhnula ani Dánsku, kde se příběh odehrává. Staví se však spíš na atmosféře než na dějových zvratech či akčních scénách a konflikt se stahuje do mikrosvěta vypravěčky. S válkou samozřejmě vždycky přijde násilí a nenávist. Dá se však zobrazit na malém plátně, v jednom či dvou místních incidentech, a takhle možná nakonec s větší působivostí.

Přes to všechno – absenci dějového spádu, dalo by se říct – anotace nelže, když příběh označuje za strhující. Jako první se mi vybavují chvíle, kdy jednou ráno sestřička, tehdy už dospělá, kráčí od srubu, kde strávila noc, lesem a sněhem na zastávku autobusu někde kousek od Osla. Jiskrné ráno, stezka podél fjordu, na kraji lesa cizí žena s konví v ruce, krátká konverzace, tak na pár tahů z cigarety, a sestřička mizí za zákrutou.

Těžko říct, v čem to tkví. Autor má styl a zůstává mu věrný. To, co dělá, mnohem víc připomíná malbu než prózu. Mám pocit, jako by to, co jsem dočetla, byly mé vzpomínky na tu krajinu, na ta městečka, na pokoje v malých bytech. Ale nikdy jsem tam nebyla.

Možná nebude náhoda, že podobné „nevlastní vzpomínky“ mám na povídky Karen Blixenové, jedné z nejznámějších dánských spisovatelek. Avšak zatímco ty jsou spíš ponuré, tady je světlo. Hodně světla, a taky vítr.

Vím, že jsem nenapsala dohromady nic z děje, ale to si můžete přečíst v anotaci a jsem přesvědčená, že tato recenze říká o povaze knihy mnohem víc, než by kdy prozradil obyčejný výčet toho, co se tam odehrává.

Marianne má cigarety a pivo. Půjčím si od ní plavky a jedeme na kole na pláž severně od Frydenstrandu. Němci tam postavili ze dřeva koupací molo až ke třetímu pásu písčiny, kde je už hluboko. Sedíme na pláži ve stínu duny a kouříme viržinské cigarety, které Marianne sehnala kdovíkde, pijeme každá svůj tuborg a díváme se na vojáky, jak skáčou do vody a plavou. Koukají po nás, když běží kolem, nedá jim to a předvádějí se. Jsou jako malí kluci na táboře. Bez uniforem nevypadají vůbec nebezpečně. Usměju se, ale nenávidím je.

Komentáře (5)

Přidat komentář
Bolkonská
21.05.2013
Bolkonská

*** Koka: Ano, pardon, to jsem tam asi mohla napsat - dívka se pak přestěhuje z Dánska do Norska.

Boboking
18.05.2013
Boboking

Fakt skvělé recenze, kniha už jsem taky přečetl, a moc se mi líbila. Přesně jak píše Bolkonská, je to jiné, netradiční, přesto čtivé.

Koka
12.05.2013
Koka

Děkuji za hezkou recenzi, splnila účel - navnadila mě, tu knihu si jistě přečtu. Jenom si nejsem jista reáliemi - příběh se odehrává v Dánsku, ale dívka jde na zastávku autobusu kousek od Osla?

DariDerek
05.05.2013
DariDerek

Moc dobře napsané, napsané až tak dobře, že zítra jdu na to, odpočinu si od fantasy a vrhnu se na tento příběh, autorka recenze mě tak nalákala, že lituju, že je neděle a né pondělí :-)

elfos
04.05.2013
elfos

Týjo. Pěkně! Nepřečíst si tohle povídání, minula bych ji (knihu). Takhle jsem chycena drápkem, zlákána k přečtení (knihy). Díky. Dlužno ovšem také podotknout, že samo jméno autorky (recenze) pokaždé napoví, že recenze bude hodně dobrá. To už je.... dávno tu odpozorováno (a odečteno. A k dobru přičteno.).