S Olgou na cestách

recenze

Běguni (2008) 4 z 5 / Bolkonská
Běguni

Potkala jsem jednou holku, která psala diplomovou práci o něčem jako sociologický rozměr urbánní geografie; nejsem schopna to zreprodukovat a ten předmět zněl jako manýra člověka, který už neví, co by si začal. Věnovala se nicméně hlavně dálnicím a letištím a dovedla o tom zajímavě vyprávět.

Ostatně když se nad tím člověk zamyslí, přinejmenším to letiště je jako mikrosvět poměrně novou a hodně svébytnou záležitostí, která si zaslouží pozornost. Všimla si toho také Olga Tokarczuková, nezůstala však jenom u letišť a ve své důmyslné mozaice zmapovala celý fenomén cestování, dnes nebývale snadných přesunů kolem světa. A samozřejmě se jí znovu mistrovsky povedlo dát tomu další rozměr.

V jistém městě na Dálném východě se stalo zvykem označovat vegetariánské restaurace pomocí červených svastik, pradávných symbolů Slunce a životní energie. To vegetariánství velmi usnadňuje život v cizím městě – stačí zvednout hlavu a namířit si to směrem k takovému znamení. Podávají se tam zeleninové kari (v mnoha variacích), pakoru, samosy a kormy, pilafy a také moje oblíbené rýžové tyčinky zavinuté do plátku ze sušených řas.
Po několika dnech jsem podmíněná jako Pavlovův pes – při pohledu na svastiku slintám.

Kniha je plná podobných drobných postřehů s překvapivou pointou. K tomu se v textu proplétá také několik příběhů – občas kratších, náhodně vyslechnutých od cizinců třeba během čekání na další let, občas delších, jež potvrzují Tokarczukové spisovatelské umění. Nicméně právě díky tomu, že se kniha takhle skládá z útržků, nikdy nenudí, i kdyby zrovna šlo o něco, co čtenáři není blízké. Jedna kapitolka rychle střídá druhou.

Tematickou linii putování doplňuje linie konzervování, uskladnění. Pohyb proti nepohybu, život proti smrti, dalo by se říct. Autorka přináší několik skvělých příběhů z historie anatomie. Já mám patologická muzea hodně v oblibě, ale řekla bych, že to zaujme i menšího nadšence. Embrya v láhvi. Končetiny v lihu. Vycpaná těla. Fascinace světem uvnitř nás, v době prvních povolených veřejných pitev.

Běguni, poutníci, jsou příslušníci staré ruské sekty, jejichž hlavní myšlenkou je, že pokud jste neustále v pohybu, jste živí a čistí a ďábel vás nedostihne. To se tam nijak zvlášť nerozebírá. V centru pozornosti zůstávají novodobí nomádi, přesouvající se metrem od stanice ke stanici, nebo i ti letištní, s miniaturními verzemi kosmetiky v zavazadlech. Ti, co vědí, kam jdou, i ti, kteří už možná nemají tušení.

Se smíšenými pocity si vybavuji jistou dalekou cestu, kdy jsem se ocitla mimo dosah jakékoli sítě. Telefon nejprve panicky hledal nějaký záchytný bod, nic však nenašel. Jeho zprávy působily čím dál hysteričtěji. „Nenalezena žádná síť,“ opakoval. Načež to vzdal a tupě na mě hleděl svou čtvercovou zornicí, vida, nepotřebný přístroj, kousek plastu.

K Tokarczukové tvorbě mám rozporuplný vztah, nicméně pořád ji čtu, a to je nejspíš rozhodující. Má nejistota je konec konců určitě subjektivní – baví mě její témata, jen ten styl mi připadá až chladně dokonalý. Čtu to jako kvalitně napsanou vědeckou stať. Zajímá mě obsahem, citově mě nezaangažuje.

Běguni každopádně hodně potěšili. Přečetla jsem to za dva večery. Líbí. Moc a moc.

Komentáře (0)

Přidat komentář