Rwandská genocida aneb když mrtví ucpávali koryta řek

recenze

Víte, co je to genocida? Dle všemocného internetového vyhledávače se jedná o zločin proti lidskosti definovaný mezinárodním trestním právem jako „úmyslné a systematické zničení, celé nebo části, etnické, rasové, náboženské nebo národnostní skupiny“ ačkoliv co znamená „část“ je předmětem debaty právníků.

Těžko vyjmenovat všechny genocidy, které se odehrály ve světě, jeden z nejznámějších případů se bohužel stal Židům, po nich v průběhu druhé světové války následovaly další skupiny obyvatel. Můžeme polemizovat o sovětském svazu, můžeme ukázat prstem na další země, které se v tomto proti skupině obyvatel provinily.

Ale pojďme řešit Rwandu.

Psal se rok 1994 autor knihy Roméo Dallaire se dostal jako velitel mise OSN do Rwandy, aby dohlédl nad dodržováním tzv. arušských dohod v hlavním městě Rwandy, Kigali, a bez vnějších zásahů s minimem lidí a vybavení dohlížel na ustavení nové Rwandské vlády, která otevře zemi cestu do lepších zítřků a rozumnějších státnických rozhodnutí.

A jak si pan Dallaire řekl, tak neměl nikdy šanci udělat.

Z mise UNAMIR po záštitou OSN se stala fraška v modrém a autor knihy se většinu svých vzpomínek zmítá mezi nekonečným papírováním a nekonečným zabíjením.

První část knihy popisuje byrokratický šiml na velmi vysoké úrovni s nulovým efektem, od druhé poloviny knihy se v autorových vzpomínkách vyskytují výjevy hromad zmasakrovaných.

O jak obrovský rozměr zabíjení se jednalo, dokládají jednoduché počty. Za cca 100 dnů zemřelo přes milion lidí. Počty a poměry se v jednotlivých výčtech různí, ale fakt, že v určité fázi masakr dosáhl výkonnosti nacistů při šoa nelze přehlížet. Roméo Dallaire popisuje mrtvá těla plovoucí v řece, mrtvá těla zaklíněná pod mostem, kdy pilíře tvořila opět mrtvá těla. Mrtvá těla na cestách i kolem ní, mrtvá těla v opuštěných domech, mrtvá těla všude a každý den stále přibývající mrtvá těla. Každý den, každou minutu šílenství a dalšího primitivního zabíjení.

Je velice těžké představit si rozměr hrůzy, jaká postihla Rwandu, je ještě těžší pochopit jednání odpovědných představitelů světových mocností, není možné omluvit jednání extremistů.

Pouze je nutné stále pamatovat, že se to stalo.

Viděli jste nějaké obrázky nebo videa z Rwandy té doby? Ne filmy, i když Hotel Rwanda mě k tomuto tématu přivedl, ale reálné fotografie? Já nevydržela ani tři minuty. A jedna fotografie oběti mi zůstala v paměti stále.

Není se tedy čemu divit, že většina Dallairova týmu skončila s posttraumatickou stresovou poruchou, ze které se dostávali léta, pokud někdy měli šanci ji překonat. Několik dlouhých měsíců roku 1994 se tito muži ocitli v pekle bez nároku na úlevy a do dnešních dnů nepochopili zrůdnost činů, jež se ve Rwandě odehrály. Pochopit je totiž nelze.

V roce 1994 jsme každý dělali něco. Někdo ještě studoval. Někdo již měl rodinu, někdo byl dítětem. O štěstí rozhodovalo málo. V tomto případě zeměpisná šířka určená k životu. Protože Rwanda se v tomto roce stala vymezeným prostorem dějiště jedněch z největších hrůz na Zemi a řadí se mezi největší masakry novodobé historie.

Rwandu nelze vyzvedávat nad jiné hrůzy a ani to není žádoucí. Úkolem novodobé civilizace a její mentality není srovnávání hrůz a ukazování prstem na ty, jež jsou větší než druhé. Jejím úkolem je takovým hrůzám zamezit a být vždy připraven být pomocnou rukou těm nejbezbrannějším. V kritické chvíli byl život Rwandského člověka klasifikován jako méněcenný a nehodný rizika a peněz.

Pokud dokáže Dallairovo svědectví pohnout tím pravým svědomím na jedinou správnou stranu, má svět naději. Pokud ne. Bůh s námi. Nikdo totiž dnes neví, která země bude další Rwandou....

A bomba na závěr. Slavná čechoameričanka, jež jako dítě utekla s rodinou před holocaustem, odmítala používat slovo genocida v souvislosti s Rwandou a událost bagatelizovala pro ušetření zdrojů své země. Lepší výklad slova paradox jsem v poslední době neviděla.

Komentáře (0)