Ruka v příkopě, noha v příkopě, hlava na poli

recenze

Šéfredaktorka novin Sacramento Bee Janis má všechno, co si jen žena středního věku střední severoamerické vrstvy může přát. Dobře placenou práci, která ji baví. Harmonický domov. Krásného a dokonalého syna Tannera. Hodného, chytrého a chápajícího manžela Maxe.

V posledním bodě to bohužel skřípe, protože Max má navíc rakovinu jícnu, na kterou bohužel po šesti bolestivých měsících zemře. Obklopen svou rodinou, přáteli, domovem.

Janis se postupně vzpamatovává z kruté rány osudu i s pomocí svého skvělého syna.

A život by si mohl plynout krásně dál, pokud by přesně rok po Maxově úmrtí nenalezla otisk dlaně na zrcadle v koupelně v jejich domě, kde Max skonal. Jako správná žena začne pátrat, kdo lesklou plochu zasvinil. Tanner má malé ruce, ona to nebyla a hospodyně přijde až ve středu.

Kdopak to mohl být? No jasně! Max!

Janis všechno vyfotí s pochybnostmi o svém duševním zdraví. A tak začne pátrat po skutečné podstatě toho, co se kolem ní děje.

Potud byla kniha alespoň minimálně čtivá. Pak se vyprávění sesulo na neurčitou hromadu změti myšlenek, ze které autorka vytahovala pouze to, co se jí právě hodilo a jiné věci zase schovávala dospod.

Cesty za vědci, poučování z oboru kvantové fyziky, hysterické výlevy ohledně putujících koberců, sebelítost, obviňování a neustálé opakování o potřebě financování výzkumu posmrtného života by unavilo i tažného koně. Rozhovory s kapacitami v oborech pro běžného smrtelníka nepochopitelných byly vleklé, únavné a mnohdy připomínaly spíše parodii na dané téma.

Čtení knihy mi silně připomnělo studentské časy, kdy bylo potřeba se naučit určenou látku na zkoušku a člověk by klidně umyl záchody na celém internátu, jen aby se této povinnosti vyhnul. Uprostřed obzvláště nudných pasáží jsem se často přistihla, že jen sedím s knihou v ruce hledím na koberec a ani nevím, že nečtu. Od druhé poloviny jsem jen odpočítávala stránky do konce.

Knihu nedoporučuji nikomu. Pokud vás zajímají paranormální jevy, toto prosím nečtete. Kniha působí jako ostře nabitá zbraň skeptiků na odrazení od podobných témat.

Velmi mě pobavilo zjištění autorky, že se svými zážitky není jediná na světě. Skutečné poznání.

Jen se mi do mysli vkrádá myšlenka, kam by se asi vyprávění ubíralo, kdyby se Max rozhodl na zrcadlo obtisknout místo své dlaně svůj zadek. To by byla teprve záhada skrytého poselství!

Komentáře (0)