Requiem za lidstvo

recenze

Plán N (2012) / herdekfilek

Pravotočivá či levotočivá marnost politického přesvědčení zabudovaná nezdolně do malosti člověka, kterému je dána neskonalá chuť mít alespoň ten názor, alespoň tu trochu pomýlené omáčky, kterou, prý, nemohou člověku vzít, je jeho osobní, jeho vlastní. A lup ho, posaďme zajíčka do bolševismu, posaďme druhého do kapitalismu. Jako blbci se budou tvářit oba dva. Jeden bude nadávat na druhého. Druhý bude prvním pohrdat. A naopak. A stále dokola. Hra s lidmi, která nekončí, protože lidská hrdost, lidské sebeuvědomění, je přespříliš určující. Do krve se servat kvůli malichernosti jakou je například státní převrat. Ale žeňme čerta do pekla, když se mu tam tak chce.

Simon Urban, (západo)německý to spisovatel sepsal pro svět Plán N, v němž jsou obě Německa stále rozpojena, v němž východní z Němecek stále požívá tisíckrát nastavovaného blaha socialismu, v němž západní z Němecek se nechává oblbovat kalkulující většinou bez jakéhokoliv výsledku. Před oficiálním politicko-obchodním sbližováním je objeven na plynovém potrubí, spojující obě Německa, oběšenec. Způsob oběšení odkazuje se vší parádou na popravčí praktiky východoněmecké tajné služby.
Vyšetřování se chopí Martin Wegener, kterému k opasku přimontují elitního policistu ze západního Německa. Kolotoč vyšetřování, kde hlavním podezřelým je tajná státní služba, začíná na plné obrátky. Zachrání kapitán Wegener nenáviděný režim před pádem do ještě hlubšího bahna?

Simon Urban popsal hlavní postavu kapitána Wegenera jako silně nedůvěřivého, prošedivělého padesátníka, který krom případu vraždy vyšetřuje s obzvláštním zalíbením i svůj milostný život, který byl ukončen před několika lety. Od té doby žije Wegener jen v celibátu vlastní fantazie a následné frustrace z ní. Neustálé omílání sexuálního pohledu na svět hlavní postavu doslova ponižovalo. Dělalo to z ní hlupce, který není schopen jakkoliv ovlivnit své tělo. Wegener k případu přistupoval jako k ženě, kterou je, dle autora, potřeba jen znásilnit, odkopnout a vrhnout se na další. Autorův pohled na sexualitu byl tristně nedovyvinutý. Části knihy, kde se šermovalo erotikou, byly nudné a kvůli přehnanému množství i obtěžující. Muž není až takové zvíře, jak byl popsán Urbanem. Pokud chtěl Urban popsat nadržené prase, povedlo se mu to, pokud chtěl popsat nenaplněného muže s přetékající touhou po pohlazení, vychází z toho jako břídil.

Urban se s dvacetiletým odstupem zahleděl na dějiny dvou Němecek a začal uvažovat o alternativním běhu dějin, kde vašeho křečka nemusela sežrat vaše krajta, kde budoucnost mohla mít růžové okraje bez rzi dluhové apokalypsy, ke které jsme se trapně rozhoupali, kde já se mohlo psát zlaceným písmem, ne propiskou na úřadě sociálního zabezpečení. Alternativní historie, jen se do ní zhoupnout a vnutit jí, aby zrovna mě napadl v noční tmě rukopis s Harry Potterem. A zrovna o rok dříve než nějakou neznámou Rowlingovou. Ale což, snít mohu stejně jako Urban. Jeho chmurné vize vystřídají ty mé, jemně rozjuchanější.

Je až s podivem, kam to historie dokáže dotáhnout i když je z ranku těch alternativních. Namísto toho, aby Urban vložil svým postavám do vínku nějakou tu pěknou příhodu s jednorožci či s přistáním mimozemšťanů se zcela zřejmou chutí všechny objímat a mít rádi, dal jim jen jiný druh utrpení. Jiný, ale ve své podstatě stejný. Trpět kopyta pánů, protože ona kopyta jsou přímo nad naší hlavou a hrozí dopadnout. Za moment, už, za chvíli, chyťte si alespoň to oddělení hlav, kde je centrum pro snění, nic jiného nebudete, pro Krista, potřebovat. Vysnít si můžete cokoliv. A pak v tom i zoufale žít.

Kniha Plán N je jako Requiem od Mozartka. Skomírající krása, která se snaží s člověkem komunikovat, navázat s ním vztah, který vydrží déle než povinných pět hodin pro kvalitní sex a úlevnou cigaretku po něm. Pět hodin? I s večeří. A sprchou. A jedním dílem nějakého tuze veselého seriálu v televizi. Dobrá, pro dodržení časového harmonogramu se můžou zbylé čtyři hodiny vyprávět vtipy.

Kdyby uměl Mozartkův Requiem napsat knihu, určitě by měla podobnou atmosféru jako Urbanův Plán N. Jistě by se nezabývala takovými efemérnostmi jako je politické kypění, ale kapitána Wegenera by určitě angažovala do předních míst. Brblajících záporáků. Nejspíš.

Plán N dal Urbanovi možnost konfrontovat dva režimy v čirém hypotetičnu. Čím je jeden lepší než ten druhý? Který je více vražedný? Který je v souladu s lidskou důstojností, s člověkem samotným? Urban nezklamal a nepřipojil se k ani jedné bandě cirkusového šapitó. Vypsal v knize negativa obou diktátorských režimů. Jeden nemá svobodu žádnou a druhý má jen její příslib. Kdo je na tom hůř? Jistě ten bez svobody, protože ví a může doufat. Ten s příslibem neví, a tudíž je už dopředu ztracen ve zběsilém běhu za vlastní, neuskutečnitelnou, budoucností. Malost je podporována na obou stranách barikády.

Komentáře (2)

Přidat komentář

---