Recenze

recenze

Oceán na konci uličky (2013) 5 z 5

/ Boboking

Před pár lety nám během přednášky jeden profesor anglické literatury na Ostravské univerzitě zcela sebejistě tvrdil, že jediným skutečně originálním autorem z britských ostrovů posledních dvaceti let je Neil Gaiman. A nevidím důvod, proč s tímto tvrzením nesouhlasit. Nejen množství literárních ocenění jako Hugo, Locus, Nebula či Bram Stoker Award jsou toho jasným důkazem. Mimo jiné jeho pozici světově uznávaného literáta dokazuje role, kterou si zahrál v jedné epizodě nové řady kultovního seriálu Simpsonovi, kde byl vybrán jako autor, jehož knihy se prodávají po milionech výtiscích.

Své spisovatelské mistrovství potvrzuje i v nejnovějším díle „Oceán na konci uličky“ (orig. The Ocean at the End of the Lane, 2013). Příběh muže, který se po čtyřiceti letech vrací do míst svého dětství na anglickém venkově, se začíná odehrávat na konci polní cesty u břehu zarostlého rybníku. Obyčejného rybníky, který byl tehdy ale pro jednu dívku z nedaleké farmy nedozírným oceánem, po kterém prý před množstvím věků připlula do našeho světa.

Náš sedmiletý hrdina tehdy prožíval ne zrovna nejšťastnější období. Na jeho narozeninovou oslavu nepřišel vůbec nikdo, tajemný cizinec s opály mu zabil kotě, a o pár dní později ten samý cizinec v jejich autě spáchá sebevraždu. Všechny tyto události mu přinesou přátelství s onou podivnou dívkou Lettii, která žije na nedaleké farmě s matkou a babičkou, jež si prý pamatuje na dobu, kdy vznikl měsíc. Jenže všechny tyto události otevřou cestu do naší reality podivné entitě, které se snaží jen o jedno; přinést všem lidem to, po čem asi nejvíce prahnou – štěstí. A branou otvírající onu cestu je náš malý chlapec.

Oceán na konci uličky je příběh, jež tíhne k temnějším formám fantastiky. Příběh se odehrává se na pomezí moderní formy fantasy a hororu, tedy oblasti tolik blízké Gaimanově celé tvorbě. S ní knihu spojuje i další prvek – dětský hrdina. Gaiman stejně jako mistr hororů Stephen King razí názor, že skutečný strach dokáží prožívat jen děti, postavičky ještě nezkažené nudnou realitou našeho světa. Jako v jeho dílech „Koralina“ či „Kniha hřbitova“, i v tomto příběhu vytváří poutavý a děsuplný příběh vystrašeného dítěte, které je vytržené z racionálně vedeného světa dospělých. Zajeté životní koleje se zcela zbortí, a ono uvízne mezi krutostí dospělých (rodičů) a neschopností jim vzdorovat. Mistrovsky vykreslené situace jako např. jedinečná vrcholná scéna v koupelně s otcem ve vražedném amoku, či zděšení a nechápavost v chlapcových očích, když vidí oknem domu svého otce, jak zezadu objímá záhadnou a děsivou chůvu, a přitom ji vyhrnuje sukni až k pasu, to vše z knihy vytváří příběh, který nejen čtete, ale doslova vstřebáváte.
Gaiman sice napsal knihu ze světa dětí, přesto ale celkový náboj a atmosféra potvrzují jeho slova, že po letech opět napsal knihu pro dospělé čtenáře. V překladu Petra Cahy vydalo nakl. Polaris v roce 2013.