Raději shořet, než vyhasnout

recenze

Kam jsme až schopni zajít si pro své sny? Co všechno jsme ochotni obětovat? A věříme v ně natolik pevně, abychom svého rozhodnutí nezalitovali ani na vteřinu a vytrvali bez pochybností až do konce, aniž bychom se obrátili zpět k domovu?

Etta jednoho dne odejde.Na tom samotném aktu není tolik neobvyklého. Neobvyklé jsou její pokročilý věk a rozhodnutí, dojít svého cíle skrze vzdálenost 3 200 kilometrů. Pěšky. V osmdesáti třech letech. Přes kanadskou divočinu.

Ani tak nezakolísá. Ani na vteřinu.

Otto zůstane. Předá své ženě tiché požehnání v její cestě a učí se pomalu vařit dle Ettiných úhledně napsaných kartiček s recepty. A přemýšlí.

Russell zůstat nedokáže. Vyrazí za Ettou se zběsilostí prchající vysoké zvěře, kterou celé roky neúnavně vyhlíží.

Jejich osudy se prolnuly již před mnoha lety a nyní se rozcházejí se společným jmenovatelem. Touhou. Touhou splnit svůj sen. Touhou poznat svůj pravý úděl.

Nesejdou ze svých cest za žádnou cenu. Byť může být vysoká.

A James jde stále dál. Zrodil se k věčnému putování. Nese svůj úděl hrdě. Kojoti už jsou takoví.

Etta pomalu na dlouhé cestě ztrácí samu sebe, stará mysl již nedokáže pružně reagovat na nové dny a nové výzvy. Touha ji ale vede dál. Touha vidět moře.

Dokáže dojít cíle své cesty?

Ettino rozhodnutí odejít, Ottovo zůstat a Russellovo nezůstat není vyprávěno v časové posloupnosti, příběh se stále vrací tam, kde všechno začalo. Poznáme tak stydlivá setkání, první jiskření citů, bolest a nejistotu. A pak všichni zestárli.

V knize se to zdá náhlé, ale čas zkrátka letí.

Příběh není snadné shrnout do jednoduchého závěru, je složité jej i uchopit. Ettina cesta přinese každému něco jiného a každý si z ní vezme něco svého. Jedno má ale společné pro všechny.

Touhu hodit vše za hlavu a vyrazit tam, kam jsme se dívali jen ve svých nejtajnějších snech.

Kolik z nás to dokáže? Jedna stará paní to zkusila.

Tak proč ne?

Komentáře (0)