Ptáci v trní

recenze

Ptáci v trní (1993) / sgjoli
Ptáci v trní
Tato rodinná sága se zabývá osudy rodiny Clearyových. Blíže pak sleduje životní cestu Meghann „Meggie“ Clearyové – jediné dcery Fee a Paddyho, kteří ještě s dalšími dětmi žijí na Novém Zélandu. Zatímco Fee, bývalá aristokratka, se stará o domácnost, Paddy stříhá ovce, aby uživil svoji početnou rodinu. Změna nastává, když Clearyovi dostávají dopis od Paddyho bohaté sestry Mary, která Paddyho žádá, aby přicestovali do Austrálie na její sídlo Drogheda, aby se zde bratr stal správcem a i ostatní členové rodiny se mohli zapojit do chodu farmy. Paddy samozřejmě souhlasí a tak se rodina brzy ocitá na Droghedě. Zde se Meggie setkává s knězem Ralphem de Briccasartem. A jde o setkání osudové, z něhož se mezi oběma vyvíjí postupně vztah – celoživotní, plný překážek, nástrah, lásky, nevyřčených slov a neuskutečněných přání.

Román Ptáci v trní, který se dočkal neméně slavného filmového zpracování, nabízí náhled do života jedné novozélandsko-australské rodiny a sleduje její osudy mezi lety 1915-1969. Na pozadí skutečných historických událostí, které se mihnou v ději, se příběh zaměřuje hlavně na jedinou dceru Clearyových, Meggie, a její vztahy k lidem z jejího okolí – vztah k rodičům, sourozencům, vlastním dětem. Pozorujeme, jak mohou tyto vztahy být v průběhu jednoho lidského života někdy proměnlivé, někdy stálé, někdy pomíjivé a někdy tak silné, že to ani samotné postavy nečekají. Středobodem knihy se pak stává Meggiina osudová láska k otci Ralphovi. Oba lidé se hluboce milují – jejich láska je však zakázaná pro Ralphovo kněžské povolání. Osudová však proto, že byť ji obě postavy nemají možnost prožívat naplno, je silná, neutuchající a neoslabují ji ani desítky let, které uplynuly od jejich prvního setkání.

Přestože je láska Meggie a Ralpha ústředním motivem knihy, není to jediný typ lásky, na který v knize narazíte. Autorka velmi citlivě a střízlivě představila celou paletu odstínů tohoto citu – lásku mateřskou či sourozeneckou, lásku naplněnou i nenaplněnou, dále nemožnost se zamilovat, strach z lásky a vázání se na jiné. Nemine vás ani láska z vypočítavosti a láska k majetku, ale zároveň i její opak – láska k nemateriálnu, duchovnu, láska k Bohu. Čekají vás různé podoby lásky, které však nejsou podány plytce, kýčovitě nebo přeslazeně. Jde o pocity přirozené, bez zbytečného patosu, který by mohl odrazovat. Nejedná se ani o příběh s plytkými rozhovory a naivními nevyzrálými postavami, které se nikam neposouvají. Opak je pravdou.

Ptáci v trní nabízí střízlivě napsané drama o lidech, které potkaly různé životní překážky, jež museli překonávat. Příběhy o lidech, které na konci knihy opouštíme úplně jiné, než jsme je poznali na začátku či v průběhu. Co jim zůstává během celého vyprávění a co je jim společné, je vlastní hrdost, sebeuvědomění a umění v těžkých dobách zatnout zuby, jít dál a překonávat překážky, které jim život nemilosrdně hází pod nohy.

Byť se knihou linou různé příběhové linie, dá se tento román přesto považovat za celkem poklidný, a to díky způsobu, jaký autorka vybrala ke svému vyprávění. Ptáky v trní bych tak asi nedoporučila těm, kteří hledají akční a svižný děj, to zde nenajdete. Hledáte-li však atmosferické nahlédnutí do několikagenerační kroniky, nabízející příběh o lásce, mohla by vás kniha zaujmout.

Dávám 90 % a doporučuji.

Komentáře (0)

kniha Ptáci v trní recenze