Pryč, pryč z reality, z té smrduté

recenze

Dračí cejch (2015) / herdekfilek (373 views)
Pryč, pryč z reality, z té smrduté
Průvodce po zapomnění. Rychlík do nádherné země, kde se vše děje tak nějak skutečněji. Jako kdyby nad životy postav seděl moudrý spisovatel a psal. Psal tu bídu nádechů a nuzotu výdechů. Jako kdyby spisovatel určoval, komu se co stane. A stane-li se něco strašného, ohavného, stane se to jen těm ošklivým, špatných, ohavným. Všechno náboženství světa je vlastně fantasy, kdy věřící klečíc na kolenou, mlátíc hlavou o zem, protáčejíc mezi prsty modlitební korálky, prosí, žádá, škemrá, dožadují se toho, aby jeho bůh, jeho spisovatel, nebyl Stephen King, ale Ilka Pacovská. Prostě spisovatel, který píše vlastně pohádky. Ale pohádky, které jsou skutečné. Které žijí, dýchají, které s přehledem dokážou nahradit život čtenáře. Ten život, který je, no, vlastně nudný, všední, obyčejný. Přeplněný vzdycháním a hledáním východisek z nálože život ohrožujících, ale většinou byrokratických problémů.

Pohádky jsou barvitým vyprávěním o smrti a pro smrt. Protože smrt je v podání pohádek skutečné vysvobození. Hurá do Nangijaly, že.

Dračí cejch Ilky Pacovské je mistrovské dílo. Je a basta. Protože spolkne čtenáře, spolkne jeho mysl, jeho fantasii spoutá, zničí realitu a nahradí ji. Čímkoliv, hlavně rychle, rychle, pryč z té smrduté reality, v které to bolí, protože prostě bolí, pořád, bez ustání, bez oddychu. Dračí cejch a jeho v realitě ukrytá alternativa, byrokratický cejch. Fuj, svět, kde je tolik krásy utloukáno tolikerou zhovadilostí a člověka dusící smrdutosti.

Každý touží po smrti. Musí toužit po smrti. Protože smrt je miláček, kterého si hýčkáme, kterého každým krokem lákáme do své náruče se slovy, prosím, prosím, zbav mě té tíhy, té bolesti, toho nesnesitelného bytí.

Dračí cejch je pro děti, ale pro ty větší, pro ty, které už dokážou říct hovno, a také říkají. Je to kniha, která děti učí milovat čtení (máme tu nějaký takový literární žánr – knihy, které učí milovat čtení?). Protože čtení právě takové knihy ukazuje člověku, že je tu i něco jiného, dalšího, nekonečného a tím je mysl člověka, jeho fantasie, touha, skutečně vrozená, snad až pudová, jít dál, pokoušet se změnit svět, dát té mizérii nějaký nosný smysl. Pak, utíká-li čtenář po mnoho let jen ke knihám a vysněným světům a lidem a realitě, která, do hajzlu, je jen mezi těmi písmeny, začne toužit po smrti. Jen tak, bezmyšlenkovitě, v náznacích, v intenzitě povzdychů a krčení rameny. Po smrti, kde snad ta slibovaná Nangijala bude. A bude a bude a bude. Musí být. Proč by, do kelu, nebyla, když o ní sníme o to víc, o kolik víc vzdycháme a krčíme rameny a chceme být sami, s čajem, kakaem, kafem, na křesílku, s knihou, hlavně s knihou a utéct pryč, pryč z té smrduté reality plné byrokracie. Utéct pryč ze života.

Ilka Pacovská napsala krásnou knihu.

Napsala ji. Abychom my mohli žít chvíli někde jinde. Abychom mohli utéct. Schovat se. Ukrýt se.

Ta energie, ta úžasná energie mistrně plynoucího děje. To uspokojení, že jsme si ukrojili část života, abychom mohli prožívat příběh společně s postavami knihy. To nervy drásající probuzení se z naší reality. To okouzlení. Božínku. Jen dál, jen houšť.

Doufejme, že Ilka Pacovská pracuje na něčem dalším. Protože v objetí jejích slov se žije o poznání smysluplněji.

Komentáře (2)

kniha Dračí cejch recenze

herdekfilek
27.10.2015

jednoznačně

Muhibbis
27.10.2015

Je špatné, když někoho zjevně docela inteligentního považuji v skytu duše za idiota, protože se TAKOVÝMHLE spusobem pokouší analyzovat dětinské fantasy?