Proč je potřeba vyzkoušet více druhů jogurtů s probiotickou kulturou

recenze

Manekýni (2017) / Alivis
Proč je potřeba vyzkoušet více druhů jogurtů s probiotickou kulturou
Prvotina Pavla Hénika s názvem Manekýni se ke mně dostala trochu náhodou, ale ty dvě noci stály za to.
Vypráví příběh Filipa, čerstvého absolventa zemědělky, který se podobně podivnou shodou okolností, jakou se Trump stal americkým prezidentem a Jásir Arafat držitelem Nobelovy ceny za mír, stane marketingovým ředitelem firmy dovážející luxusní hadry z Itálie. Náš milý hrdina ale nepředpokládal, že z celého studia v této firmě uplatní zrovna teorii inseminace hospodářských zvířat. Náhody tohoto typu se ale stávají a příběh nás o tom přesvědčí dynamickým sledem komických i tragikomických epizod, ve kterých mohou nečekaně hlavní roli sehrát třeba i obyčejné nůžky, peněženka, či propiska.

Kniha nám prozrazuje události několika měsíců života hrdiny, kdy se šlechtění jeho fyzického zjevu, opakování loga Deprived na FOB kapsičce kalhot a růst čísel na cenovkách textilu halícího jeho tělesnou schránku snoubí s přímo úměrnou degradací jeho kdysi snad existujícího vnitřního života a vztahů s posledními bytostmi mimo firmu, ochotnými se s ním vůbec bavit. Na druhou stranu Filip místy připomene Doriana Graye, který v občasných světlých okamžicích pohlédne do pomyslného zrcadla a uvědomí si svou metamorfózu v pitvornou masku, i blížící se katastrofu takřka karmických rozměrů. Příběh graduje a rozvíjí se exponenciálně, nabaluje se do kruhů, které na konci do sebe zapadnou a uzavřou se, i když jim musí občas pomoci zapeklitá náhoda, takového typu, co způsobila ztroskotání Titaniku a na níž si nějaký chlápek jménem Murphy postavil kariéru.

Autor podle mě trochu neprávem dostal druhé místo v anticeně "Bad Sex in Fiction Award" (špatný sex v knize) magazínu Reflex. Z komentářů k hodnocení vyplývá, že porota četla pouze vybrané ukázky a neobtěžovala se četbou celé knihy. Nemůžu se ubránit pocitu, že je tento syrový styl popisu souloží vysloveně autorovým záměrem. Při popisech koitu, který se zredukuje na holé a mechanické přirážení, občas ještě dokreslené absurditou situace, která k němu vedla, se hrdinovi a možná i čtenářům chvílemi dělá nevolno. Navzdory všemu, tyto scény společně se slaboduchými "chlapáckými dialogy" perfektně dokreslují celkovou atmosféru prázdnoty a nicotnosti, do které se hrdina postupně propadá. Paradoxně nejkrásnější erotické scény byly ty, v nichž k souloži vůbec nedošlo. Nelepší sex celé knihy je ten, který zůstává v rovině očekávání, vylučuje tím možnost zklamání z reality, ale i ztrátu zájmu v momentu, kdy se kalhotky konečně přesunou ke kotníkům.

„Nejsi ani zdaleka jediný, s kým spím,“ řekla mu s takovou lehkostí, jako by mu vysvětlovala, že je potřeba vyzkoušet více druhů jogurtů s probiotickou kulturou.


Zašifrované odkazy na existující postavy šoubyznysu přidaly knize jistý šmrnc reality a pikantnost dodává i přiznání autora, že jsou některé části knihy založeny na autobiografických prvcích. Popravdě, u některých epizod se člověk ve skrytu duše modlí, ať to proboha není pravda.

Kromě šílené šéfové v knize trochu chybí psychologicky hlouběji propracovaná ženská postava, ale opět by to klidně mohl být záměr, jelikož se téměř všechny ženy v očích protagonisty redukují na chodící vagíny upravené do dokonalosti vrcholními umělci plastické chirurgie, navlečené do svršků za násobky životního minima a make-upu s měřitelným poločasem rozpadu, které bychom mohli ještě rozdělit do kategorií "ošukal", "chce/chtěl ošukat", "musel ošukat" a "ostatní, nezajímavé, náhodně kolemjdoucí bytosti ženského pohlaví".


Někteří čtenáři knize vytýkají nadměrné opakování několika oblíbených přirovnání a obratů. Ze začátku to může trochu i vadit, ale nakonec si na Filipa/Pavla Hénika zvyknete i s jeho specifickým stylem vyprávění, jako na toho otravného kamaráda ze základky, který si vypomáhá pořád stejnou slovní vatou typu jakoby, prostě a vole, ale nakonec ho máte svým způsobem rádi. Jeho sprosťárny blahosklonně procházíte s výrazem žulového náhrobku neznámého vojína a fandíte mu. Alespoň tolik, co by se za ulomený nehet vešlo.


Za mě čtyři a půl, ale od padesáti se zaokrouhluje nahoru, takže pět. A snad v té příští knize bude trochu lepší sex.

Komentáře (0)

kniha Manekýni recenze