Příručka kritického myšlení

recenze

Ano přiznávám, označit tuto knihu slovem příručka je poněkud potměšilé. Riskuji, že důvěřivý čtenář po knize sáhne v domnění, že se mu dostane řady skvěle formulovaných rad ve stylu hlasatelů nového věku, jak uspořádat svůj život. Přitom v té knize není nic takového.
Přesto to příručka je a nabízí mnoho námětů a praktických cvičení, jak si čtenář může své kritické myšlení formovat a prověřovat.
Koukolík je, s prominutím, pane doktore, osvědčená značka. Kdo ho zná, ví, co ho jako čtenáře čeká. Tato kniha je, podobně jako mnohá jiná autorova díla, souborem krátkých textů a esejů věnovaných novým vědeckým poznatkům, událostem, kterážto témata postupně přerůstají do témat sociologických a sociálně psychologických až vyústí do komentářů věnovaných civilizaci, ekologii a vůbec úvahám, které nelze jednoduše zaškatulkovat.
Autor vložil do názvu, a i v knize jako takové se k němu odvolává, pojem „třetí kultura“. To je koncept, který vytvořil C.P. Snow ve své knize „The two cultures“ (1959) a který v podstatě představuje území, kde se společenské vědy potkávají s těmi exaktními a vytváří nový pohled na svět - Třetí kulturu. Ta je dnes, v poněkud jiné podobě formována především vědci z oblasti přírodních věd, kteří v sobě nacházejí mnohem více potřeby a odhodlání mluvit o své práci s veřejností, zatímco na straně tzv. humanitně vzdělaných intelektuálů panuje jakási povýšená nadutost, že oni přeci „o biologii nebo o fyzice“ nic vědět nemusí (poznámka: porozhlédněte se po publikačních aktivitách Koukolíka, Cílka, Komárka, Neubauera a dalších). Ze strany společenskovědních autorit se pak ozývají hysterické výkřiky, jak to, že se vědci dovolují vyjadřovat k takovým otázkám jako je existence boha.
Právě Koukolík ve „Švejkovi“ ukazuje, jak může taková třetí kultura vypadat. Jeho důraz na multidisciplinární záběr a jeho prolínání do společenskovědních oblastí a, lidově řečeno, do obyčejného života ukazuje, že takový přístup je nejen žádoucí, ale životně nutný, nemáme-li se utopit v bezbřehé záplavě bezobsažné masové a masivní komunikace a vymývání mozků.
Tuto potřebu ukazuje také drobná citace v předmluvě knihy, která říká, že v průzkumu realizovaném v Evropě v roce 2000 (zdůrazňuji „Evropu“ a rok „2000“) zaměřeném na vnímání geneticky upravených potravin 35 % dotázaných uvedlo, že věří v to, že „běžná rajčata neobsahují geny, zatímco geneticky upravená rajčata je obsahují“.
Přestože kniha spatřila světlo světa před třinácti lety, a mnohé z komentovaných vědeckých poznatků, zvláště pak pokrok v genetice, vypadají dnes jinak, její hlavní poslání a poselství, kterým je obrana proti stupidologii, je dnes aktuálnější než kdykoliv předtím.
„V Čechách to však vypadá, jako by moderní vzdělání a dovednosti byly ve veřejném životě simulovány pojmy z politického, ekonomického, sociálního a filosofického muzea nebo vetešnictví. Herci a populární zpěváci si hrají na národní mudrce a národu sdělují právě žádoucí moudra. Umělci se chovají, jako by je ze všeho nejvíc zajímala psychopatologie. Jejich tvorba pak vypadá jako směs několika psychiatrických chorobopisů sloučená s tím vlastním. O televizi je hanba mluvit. Klíčové je zábavno. Nesmí však uvádět do činnosti více než dva neurony.“ Text, který mohl být napsán včera. Ale byl napsán před třinácti lety, bohužel.
Vzdáme-li se svého myšlení, budou za nás myslet jiní. A že to nebude k našemu prospěchu, si můžeme být jisti.

Komentáře (0)