Princezna, která nepotřebovala prince

recenze

O princezně, která se zachránila sama (2018) / Kikina182
Princezna, která nepotřebovala prince
Nikdy jsem nebyla milovníkem poezie. Seifert, Whitman ani desítky dalších básníků mi nic neříkali. Jejich básně jsou možná hezké, ale nevypráví žádný příběh ani ve mně nezanechávají žádný hlubší pocit, takže jsem se tomuto žánru vyhýbala.

Ovšem před několika lety se začala objevovat moderní verze poezie, která se mi opravdu zalíbila. Nejde tam o žádnou pravidelnosti veršů jako u klasiky, jde především o to vzbudit v lidech nějaké pocity, vyprávět jim příběh nebo je naopak přesvědčit k tomu, aby vyprávěli svůj příběh.

Zatím tu takových mnoho knih nevyšlo, ale ty, které ano, například Láskou jí nespoutáš, jsem si velmi oblíbila a tak, když jsem se dozvěděla o vydání knihy O princezně, která se zachránila sama, byla jsem nadšená. Víc moderní poezie je přesně to, co Česko potřebuje. Co já potřebuji.

Básnická sbírka je rozdělená na čtyři části. Princezna, vévodkyně, královna a ty. První tři části vlastně vyprávějí příběh Amandy Lovelace a poslední část je takový vzkaz od autorky pro čtenáře.

Přestože jsou spolu první tři části spojené, vypráví jeden příběh, je možné brát jednotlivé básně prostě jednotlivě, stejně jako v poslední části. Hluboký význam mají ať tak či tak.

Autorčiny básně se mi opravdu moc líbí. Jsou protkané pocity a poselstvími ať už více či méně viditelnými. Dá se v nich najít opravdu hodně, jen se stačí pořádně koukat. A pokud zrovna nemáte náladu hledat nějaký hlubší význam, tak si je stačí jednoduše přečíst, protože kromě těch všech emocích a významů zní také neskutečně dobře.

Je pravdou, že některé básně na mě zapůsobily méně než ostatní. Takhle je to podle mě u poezie vždycky ať už se jedná o jakýkoli druh. Ale přesto, že některé nejsou tak působivé, jako jiné, jsem v téhle knize nenašla jednou báseň, kterou bych mohla označit za špatnou. I když si popravdě myslím, že tak by se neměla dát označit žádná báseň, protože smysl poezie je podle mě úplně stejný jako smysl abstraktního umění.

Navíc to, že na mě nezapůsobily ve chvíli, kdy jsem je četla, neznamená, že na mě nezapůsobí v budoucnu. Všechno v životě je přeci jen o tom správném načasováním a u poezie to podle mě platí především. V nějaké chvíli v životě je každá poezie tou správnou, tou pravou.

Kniha O princezně, která se zachránila sama mě ani v nejmenším nezklamala. Autorčiny básně se mi zapsaly hluboko do srdce a nad většinou z nich jsem dlouhou dobu přemýšlela. Navíc mě stejně jako většina novodobé poezie dokázaly i inspirovat, což je jeden z mnoha důvodů, proč mám tento typ četby opravdu moc ráda.

Za sebe můžu tuhle knihu rozhodně doporučit. Řekla bych, že vám toho může opravdu hodně dát, ať už ji přečtete najednou nebo párkrát do týdne náhodně otevřete nějakou stránku a přečtete si báseň na kterou narazíte. Já to mám rozhodně v plánu, protože tohle není kniha na jedno použití. Tohle je ten typ knihy, kterou můžete otevřít klidně milionkrát a stejně se vždy dozvíte něco nového. A taková má poezie podle mě být.

Amanda Lovelace dokázala, že nová verze poezie není jen pár náhodných slov poskládaných dohromady, ale že má doopravdy smysl a má svoji hodnotu. Pro mě osobně mnohem větší hodnotu než právě stará dobrá klasika. A opravdu doufám, že tu brzy vyjdou další básnické sbírky od této autorky. Jak jsem koukala, je jich opravdu požehnaně, dokonce dvě pochází ze stejné série jako tato, a já jsem doopravdy zvědavá, co dalšího bych se mohla dočíst v jejích ostatních dílech.

Za poskytnutí knihy k recenzi děkuji nakladatelství Euromedia - Yoli.

Komentáře (0)

kniha O princezně, která se zachránila sama recenze