Prapodivné putování jednoho neobyčejně průměrného člověka

recenze

Hon na ovci (2016) 4 z 5

/ Thanyss

Představte si, že jednoho krásného dne vsednete do luxusní limuzíny, která vás odveze do ještě luxusnější avšak odlehlé rezidence, kde se setkáte s podivným mužem, jenž má pro vás naprosto nezvyklý úkol. Pod pohrůžkou totální likvidace vaší profesní kariéry, případně všeho, na čem vám v tomhle životě záleží, po vás s kamennou tváří bude vyžadovat pátrací akci. Nechce nic jiného, než abyste mu našli jednu ovci. Prosté. Prosté a divné.

Snad jen jediný člověk na světě si může dovolit napsat příběh, který se celý točí okolo hledání mystického sudokopytníka. Tím člověkem je samozřejmě Haruki Murakami.

Hon na ovci přináší další štědrou dávku samoty a odosobněných hrdinů, u nichž autor ani nepovažoval za nutné, dávat jim nějaká jména. Sem tam přezdívka a šmitec. Hlavní hrdina ve své podstatě není ani hrdinou, je průměrným Japoncem, není ani šťastný, ani nešťastný a není mu dána prakticky žádná možnost volby. Náš vypravěč je unášen událostmi jako list ve větru a postrkován dalšími lidmi jako kůň poslouchající svého žokeje.

Hlavní linie příběhu je jasná. Šedá eminence japonského podsvětí, známá jako pan profesor, která tahá za nitky všude, kde se dá, umírá. Jeho věrný zástupce pověří našeho nic netušícího hlavního hrdinu, aby ještě před profesorovou smrtí našel ovci. A ne jen tak ledajakou. Je to ovce z fotografie, kterou našemu hrdinovi kdysi zaslal jeho starý známý. V ovčím stádě, poklidně se pasoucím na šťavnaté trávě, je jedna černá ovce. Tedy ne přímo černá, jen prostě jiná. Předně má na zádech hvězdu. A pak také vstoupila do pana profesora a ovlivnila celý jeho život, včetně rozhodování a vybudování obrovského a neviditelného impéria. Jenže teď se z mysli staříka pakovala pryč a nebožáka nechala napospas pomalému umírání. Náš neobyčejně průměrný vypravěč má přesně jeden měsíc na to, aby tohoto zvláštního býložravce našel.

Haruki Murakami nás nenechá na našem putování jen s jedním člověkem. Opět se můžete těšit na záplavu kouzelných a nevšedních osob, které se příběhem mihnou, i když některé z nich s vámi urazí značný kus cesty. Přestože by se mohlo zdát, že na cestách nikdy nezůstanete úplně sami, osamělost na vás bude číhat všude a je jedno, jestli budete zrovna v hotelovém baru, na rezavějící železniční trati nebo doma na pohovce drbat stárnoucího kocoura za ušima. Samota po vás bude natahovat své tenké spáry a ostrými nehty se vás bude snažit zachytit, aby vás mohla pomalu, ale jistě, stáhnout do své otevřené náruče.

Tápání, hledání, podivné náhody, svérázné osůbky i magická setkání. To vše vám plně vynahradí absenci nějakého akčnějšího děje. Je to jen a pouze vaše rozhodnutí, kterým si určíte, co ovce s hvězdou na hřbetě znamená zrovna pro vás. Jen si dejte pozor, ať jste připravení na setkání s ní. Tenhle zvířecí démon možná na první pohled vypadá krotce a možná se vás i zdvořile zeptá, zda do vás může vstoupit, na druhou stranu si vás pak vezme celého, pokud mu to dovolíte.

Hon na ovci se může na první pohled jevit jako všední příběh o naprosto obyčejném človíčkovi, který se táhne lán Japonska za vidinou nějaké zvláštní ovce, jíž viděl jen na černobílé fotografii. Zkuste však nahlédnout pod povrch. Je tam toho mnohem víc a ne všechno je zrovna hezké.

Kde končí realita a začíná sen? A kdo tvrdí, že obojí nemůže existovat současně?

--- „Co po tobě ta ovce vlastně chtěla?“
„Úplně všechno. Všecko od A až do Z. Chtěla mé tělo, paměť, mou slabost, mé vnitřní rozpory… to má ta mrcha vůbec nejradši. Víš, ona má spousty chapadel. Narve ti je do uší a do nosu a pak tě jimi vysaje jak brčkem. Moc prima pomyšlení, no ne?“
„A co ti za to nabízela?“
„Tak skvělou věc, že toho pro mě bylo skoro škoda. Nedala mi ale možnost, abych se na to podíval pořádně. Viděl jsem z toho všeho všudy opravdu jen nepatrnou část. Ale i tak…“
A Myšák se odmlčel.
„I tak mě to srazilo na kolena. Málem jsem se z toho nevzpamatoval. Slovy se to těžko popisuje. Je to jak tavicí kotlík, který všechno pohltí. Byla to nádhera málem až k závrati a zároveň taky strašné svinstvo. Jak by se do toho člověk namočil, celého by ho to vymazalo. Vzalo by si to jeho vědomí, hodnoty, city, trápení a úplně je anulovalo. Byla v tom taková energie, jako by se podstata veškerého života zkoncentrovala do jediného bodu v prostoru.“ ---