Pozvánka na ples temných pudů s básnickou noblesou

recenze

Sonáta pro rezavou harfu (2011) / Daphodille (375 views)
Pozvánka na ples temných pudů s básnickou noblesou
Sonáta pro rezavou harfuKamil PrincPLOT 2011, 62 stran 
Doopravdy nečekejte žádnou rajskou symfonii, titul zní ještě mírně vzhledem k tomu, co se skrývá za ním. Ale nemalujme čerty na zeď – dost jich za nás nakreslí básník. I rezavá harfa může být naladěná, když se jí ujme povolaný ladič a skřípot může se zvrhnout v potěšení. A právě zvrácenost je jedním z klíčů k této poněkud morbidní truhle básnických pokladů. Vymyká se, ještě než ji odemknete. Kamil Princ se díky své prvotině ukázal být morózním samorostem mladé české poezie. 
Navrací se tam, kde Charles Baudelaire nechal ležet svou Mršinu, a poponáší tu skvostnou mrchu k nám, aby ji před našimi zraky znásilnil. Estetika ošklivého se znovu rodí, tentokráte v krystalicky černé formě. Princ pokračuje tam, kde česká dekadence na počátku století své chorobné palety odložila. Ožívá v ní  Jiří Karásek ze Lvovic, svá echa sem vyslal i Karel Hlaváček, pookřívá zde také učebnicemi opomíjená Irma Geisslová (ta jako hrdinka-oběť nekrofilní touhy se dostala i do jedné básně hojně uváděné na literárních čteních: Nokturno pro Irmu Geisslovou a završené finále: „Ach, Irmo Geisslová! Vím, černá zem tě tíží. / Neméně tíží mne mé srdce! Puká! Praská! / Dnes v noci podhrabu se pod hřbitovní mříží, / a pak ti dokážu, že za hrob moje láska!“ 
Tím budiž tónina nahozena. Možná knížku s odplivnutím zahodíte po pár verších, možná ji labužnicky otevřete a po ramena v ní zmizíte. I s těmito možnostmi recepce básník počítá. Ale překonejte strach, a má vás v hrsti, třepe ve vás koktejly emocí, míchá smích se studeným potem, rozsypává špendlíky po páteři, bolest i rozkoš se ve vás perou. Posuďte: „Klíč se v zámek strčit musí. / Ouško jehly patří niti. / Poník ve stáj míří klusy. / Uzři: myš se v škvíru řítí. / Lásko, nastup v kočár lože. / A pud bude jeho kočí! / Cit obřežou chtíče nože. / Erotika nemá oči…“ K tomu stačí dodat slovo „akrostich“ a poznáte hravě lechtivější tvář dekadenta.
Kamil Princ alias Kníže ze Zhoubyhradu dobře ví, co tvoří a jaký dopad to může mít na lidské duše. Ověřuje si to ostatně na literárních čteních, na kterých hojně a na plný hlas vystupuje. Jeho poezie i způsob, jakým ji podává, jsou vrcholnou, důkladně vyvedenou stylizací. Autor je milovníkem vybroušené formy, nástroje poetiky má pečlivě srovnané a přesně ví, kdy po kterém sáhnout. Jeho jamby a daktyly jsou vzorné, rýmy pravidelné.  Má náchylnost k sonetu, najdeme u něj i sadu akrostichů, rondel (Klávesa fis), rondó (Absinthový narcismus). A s villonskou baladou se musel zaplést skoro zákonitě (např. Balada G moll, op.23). Cítíte za tím skoro hodinářsky přesnou práci. Zcela zásadní a pro nepřipravené čtenáře možná těžce snesitelným bude jazyk poezie. Ne že by Princ nezůstal věren češtině, to ne, naopak on k ní lne láskou archeologickou, prokopává se k její o sto padesát let starší verzi, dočista jako by vedle rezavých sonát pracoval na slovníku archaismů. Dojem dokresluje také častá inverze v zájmu dodržení metra a bez skrupulí užívané gramatické rýmy. Zpětnému stárnutí podléhají i některá pravopisná pravidla, například  psaní cizích slov, ale postihuje to i různé slovní druhy jako částice: „juž“, substantiva: „kot“, „robě“, „okršlek“, slovesa: „jest“, „nýti“, adjektiva: „charý“. Tyto výrazy a jim podobné jsou normou sbírky, v jejímž mikrokosmu rozpínají novou variantu češtiny, ale jak jí říkat? Osobně navrhuji "staromoderní", protože navzdory odskoku o půldruhé století zpět autor nepopírá, že žije na prahu 21.století. Příznaky hledejte sami, ale půda pro lingvistický výzkum je tu bohatě ustrojena. Podívejme se na půlku básně Goth:
„Znám bledou slečnu, již duši rve gothika; / srdce jí krvácí, slzy však polyká. / Tváře má křídové a šaty dočerna, / slunci je s měsícem po nocích nevěrná. // Má šrámy na duši a piercing na těle, / deprese jsou její jediní přátelé / a její voňavka páchne snad krchovem. / Namísto bonbónů cucá rtuť s olovem.“ Princova poezie se snaží obsadit všechny větévky stromu smutku a melancholie. A dává si záležet, aby se strom skláněl. Slouží tomu i několik latinských titulů básní a po jednom německém a francouzském. Inspirační prameny nejsou neviditelné, mnohdy prosakují přímo do názvů jednotlivých kousků. Řinou se již od Máchy, zcela zjevně v básni Večer májový, v níž po manýristických popisech přírody uhodí hřebík na hlavičku a najde: „(…) Bor jantar krvácí – v něm muška zlatá – a šarlat maliní spolkl loj bláta. / Temná noc, bledá pleť – čerň a bel akrylu; / (…) jezero kolébá vrak ženy – Jarmilu.“ 
Tato a několik dalších patří k básním „laskavějším“ k nervové soustavě čtenáře. Absinthový narcismus, Lunná noc, Havran, Monolog k Měsíci jsou spíše stylizací do osob vyznávajících život v hříchu a lykantropickém pološeru, hrají tu roli obvyklé rekvizity hororů – soumraky, lebky, umrlci, havrani, vlci etc. A zde si dovolím doplnit citací Mirka Kováříka, který opatřil sbírku doslovem, že tyto rekvizity „dokáže (…) věrohodně zasadit do kulis vlastního příběhu hledače pokladů a metafor i jako určité gesto vůči dnešní nadprodukci všemožných typů a stylů – nejenom literárních.“„Černý havran-hrabě“ je od kořene pohanem, s morbidní zatvrzelostí rozvíjí všechno to rouhavé, z čeho by se zvláště ortodoxní křesťané měli ježit. Témat nabízí nemálo: je libo rabování kláštera s przněním jeptišek? Čtěte Kyrie. Je libo najít důvod k incestu? Čtěte Pro Lucreziu Borgiu. Chcete mít z jeptišky striptérku, tančící okolo monstrance? Čtěte Ave verum corpus. Chcete zamyšlení nad strastmi stáří? Jsou tu pro vás Stařeny. Milujete smrtku? Pak čtěte Amora etc. Černý hrabě dekadence táhne s vlky, touží být havranem a krákat „nevermore“, hledá pravdy „na dně flašky“ (absintu). 
Z některých básní budete šokováni, a po právu: takový Rasputin, nabízející těhotenství jakožto lék proti menstruaci, rázně zatočil s mou nespavostí. A nevím, zda Horký sníh zvedne žaludek víc ženám, či mužům. Ani Evangelium pohlaví s nekrofilní pointou většinou nepovzbudí chuť k jídlu, natož na sex, alespoň tu však její vlákna, jakkoli nahnilá, dokazují návaznost na Baudelairovu Mršinu. Erbovní jsou dle mého dvě básně, jedna z počátku, druhá z úplného závěru. Nejprve v Sudičkách vyjasňuje společenské postavení básníka, jehož sudičkami jsou Baba Jaga, Polednice a Zubatá: … „Ta trojka nesvatá, když moji vděčnost vidí, / řve: ‚Nechť jsi básníkem – tím nejbídnějším z lidí! ´“ Po celý zbytek knihy se autor opravdu činí, aby sudbu naplnil.
Představuje se nám tvůrčí typ cizeléra, který nabízí mistrné dřevoryty, ale sám si od nich drží odstup, mhouří oko, odhaduje je a rozvěšuje na stránkách knihy k potěše i zděšení čtenářů. Chlad cizelace je jedním z kritických rysů, který nemusí být každému po chuti, hlavně těm čtenářům, kteří lpí na „bytostném“ srůstu osobnosti autora jeho básní „dětí“. Nehodlám tu rozvíjet, do jaké míry Kamil Princ žije dekadencí i v osobním životě. Úvodní slova medailónku „Kamil Princ se narodil jedné bezhvězdné noci…“ může být první i poslední záminkou myslet si, že osobnost autora splývá s lyrickým subjektem. Ať je to jakkoli, právě Navzdory básník zpívá si dovedu představit jako ono „bytostné“ osobní vyznání o svědomí vůči společnosti a vůči tvorbě.
„Smím z květů posvátných plést pohanské si věnce? / Smím býti tím, kým jsem, bez strachu? Bez masky? / Smím srdci naslouchat, nedbat na závazky? / Smím vroucně milovat přes všechny konsekvence? (…) Ne. Ne! A stokrát ne! A just jdu proti proudu! / Sám soudcem budu si u posledního soudu! / Vždyť bít se s osudem je osud básníka.“ Autor těchto veršů si je naprosto vědom toho, že kolem sebe staví obsidiánovou věž s destičkami havraního lesku, že už první knížkou obývá špici, kam se za ním odváží jen hrstka otrlých. Zkrátka: zpívám po svém, zhnuste se, nebo mě do nebe vyzdvihujte, nikomu se nepodbízím. Kamil Princ je svého druhu  l´art pour l´art, do takové míry vystupňoval svou stylizaci, že jeho tvorbu mnohý z nás bude sledovat dalekohledem z bezpečné vzdálenosti rezervovaného názoru. Na druhou stranu přiznejme si, o koho se občas nepokoušejí vášně z řádu „temných“, kdo o ně aspoň cípem myšlenky nezavadí? Sebedestruktivní a velmi svůdný pud Thanatos dlí v každém. Kamil nechává explodovat víka pokrytectví v nás a opět s archeologickou důkladností vyzývá naše pudy k legálnímu kvasu. To by ještě nic neznamenalo, on to však činí jazykem vybraným a s noblesou černého hraběte poezie, jejíž dosud nevztyčené zámky tímto neotřele vystavuje. Čert vem, že ve slohu poněkud ponurém a obstarožním! (recenze vyšla v literárním časopise H_aluze v dubnu 2012) Aleš Misař

Komentáře (0)

kniha Sonáta pro rezavou harfu recenze